Purunkum a Maisan

Cestu do Anseongu jsem celou prospala, ono tohle rychlovypinani prijmu ma svy vyhody, ale vzdycky se vzbudim jak vyorana mys. Byla tam tma, zima a do skoly dobry 4 km po silnici. Nastesti nas bylo devet a u autobusaku byli tri taxici, ktery nas za necelych 5000W za auto odvezli. To pisu, abyste si nemysleli, ze si dobrovolnici zijou na vysoky noze a jezdi si kazdej den tagem :-D

Po tme jsme ve skole nic nevidely, Mirella nas rovnou vzala na kolej. Jakej je hezkej preklad pro anglickou frazi "hang out"? No proste jsme se poflakovaly v Mirelline pokoji, s tim, ze 20.30 je cas na vecerni snack a potom nas ubytuji. Pro mistni studenty bylo 7 cizinek na navsteve u jejich dobrovolnich dobra atrakce, i kdyz bilych nas bylo jen par.

Kdyz jsme se blizi k jidelne na vecerni snack, uzasne tam vonely maslove susenky. Tak, ze bych proskocila oknem. Videla jsem oknem flasky mlika na stole tak jsem se hrozne tesila. Byly sladky peceny brambory. A ta vune se mi nezdala, ale to byly susenky na zitra, do studentske kavarny. Chjoooo. Sladka brambora dobra, no.

(Studentka vydava Mirelle jeji sladkou bramboru)

Abych vam rekla neco o skole. Jmenuje se Purunkum, neboli Green Dream neboli Zeleny sen. Je to alternativni stredni skola, tj decka od 15 do 18 let, trileta. Je stejne jako nase skola usazena blizko narodniho parku, nad udolim, jen trochu bliz silnici, sotva pet minut. Ale za to do nejblizsi rozumne vesnice to jsou 4 kilometry, ktere jsme museli vcera jet tagem. Skola ma asi 120 studentu, a je zamerena na zemedelstvi, vztah k prirode a umeni. Kazdy rocnik ma svoji hudebni kapelu, delaji hodne keramiky, maluji, skola je vyzdobena obrazky, ktere udelali studenti... Je na prvni pohled videt, ze skola je o dost bohatsi nez nase - muze cerpat statni dotace a studenti nemuseji delat rozdilovky. Maji velkou pocitacovou mistnost, krasne nove ubytovny pro studenty, a areal je opravdu veliky, s hristem, velkou vybavenou ucebnou anglictiny, vlastnim malym nurebangem, atp. Pracuje tu Mirella, kterou znate, a Intan, coz je docela mlada holcina z Indonesie, ktera je v cizine poprve. Indonesie s Korejou docela spolupracuje na dobrovolnickych projektech a vsichni Indonesani se znaji uz z minulosti z projektu v Indonesii a Intan tu ma taky svoji nejlepsi kamaradku, Amidu, na projektu s Xin Xi. Pro nasi navstevu jsme si vybraly prave tenhle vikend, protoze jednak skola je nedaleko od Jeonju a druhak byly naplanovane oslavy deseti let skoly, s vecernim programem.

Po vecernim snacku nas Mirella provedla po skole, zastihly jsme studenty trenovat na zitrejsi vystoupeni tradicni bubny a posedely v ucitelske mistnosti, kde bylo aspon trochu teplo a pak se sly zase schovat na koleje. Kolem desate prisla spravkyne koleji, vypada jak studentka, a jmenuje se Hee. Coz je v anglictine celkem matouci :-D Pridelila nam dalsi dve mistnosti, takze jsme se rozdelily po trech a rozhodly se tichou studijni hodinku, ktera je od desiti do jedenacti, preckame na svych pokojich a pak se jeste sejdeme a pokecame. V jedenact vsechny spaly, vcetne me. Usnula jsem u knizky a vzbudila se az o pulnoci, kdyz holky zhasinaly, a sla se umyt.

(Purunkum pred polednem)

(Udoli u skoly)

Rano ranicko jsme se vykopaly na snidani, a pak se nikomu nic nechtelo. Tak vetsina sla zase spat, a my jsme s Henriettou obsadily pocitace. Do obeda jsem se jeste sla projit po okoli - stejne hory a udoli osazene policky, kde to jen jde, jako u nas v Sannae. S holkama jsem se potkala az na obede - vypadaly rozespale a kdyz jsem se ptala, co budou delat do ctyrech, nez zacne ten slavnostni odpoledni program, tak rekly, ze spat. Uuuuuaaaaa!

(Vsechny ospalky pokupe)


(Pohled na Anseong od hrobecku)

(Altanek nebyl zadny stary architektonicky kousek, ale docela ucelova stavba)

(Vyhled na druhou stranu, na narodni park Deogyusan)

Charleen odjizdela a jeden z ucitelu, anglictinar, Mr. Cho ji vezl ty 4 km do Anseongu, tak jsem zlakala Xin Xi a vzali jsme to jako prilezitost k pruzkumu. Anseong je mala prdelka, nic tam, takze jsme zamirily na kopec nad mestem, kde stoji bily pavilonek. Nejdriv jsem to vzala malou pesinkou, ktera nas jen zavedla na uboci mezi spousty korejskych hrobecku, ale pak jsme narazily na tu spravnou a vylezly az na horu. Opravdu zajimavy byl vyhled na jednu stranu na Anseong a za dalnici do udoli a na druhou stranu na narodni park Deogyusan, nad kterym se sbihaly osklive tmave mraky. Pak uz nas cekalo jen nezabavnych par kilometru po silnici zpatky ke skole, kde jsme nasly devcata kupodivu vzhuru, cekaly na zacatek ceremonie. Ta byla ale cela v korejstine a hudba mela byt az po veceri, tak jsme si sly projit vystavy, kavarnu a prozkoumat dalsi zajimavosti skoly. Vecere byla nastesti uz v pul seste, a pak jsme se rozhodly podporit studenty dalsi navstevou kavarny, protoze tam meli ty dobre maslove susenky, co vcera tak krasne vonely... a jasminovy caj! Teeploucky a dobroucky.

(Holky se sly podivat na slepice)

(Mirella i Amida jsou heeerecky)

(Krome Mirelly a Mr Cho uci na skole anglictinu jeste jeden Kanadan, co se tu ozenil a ma mimino, Nicholas. A ten poradal podpisovou akci pro sveho kamarada z Tibetu, co byl zatceny jako nelegal v Koreji)

(Irina v umelecke instalaci studentu)

(Vecere)

Konecne se v sedm zacalo dit neco jako program. Zaujala jsem strategicke misto u mobilni opekarny sladkych brambor. Vsechno se konalo venku pred skolou, pred podiem byla spousta zidli a vzadu, daleko za zidlemi, obcerstveni a sezeni se svetlem. Mobilni opekarna stala trochu stranou, aby jedlikum necadila pod nos, a horel v ni ohen a v supliccich se pekly sladke bandory. A salalo z ni teplo. Program se skladal z tradicnich bubnu, operni zpevkyne, ktera byla manzelkou neciho bratra a pak operniho pevce, ktery byl zase necim strycem. Cetla se poezie, studenti tancovali a vystoupila i kapela minulych tretaku. Nebylo to kulervouci, ale primerene zabavne. Hlavni hvezda vecera byl ovsem pan Akh, jestli to dobre pisu. Velky zpevak, pry, nevim, jak se tam dostal. Ale po vystoupeni rozdaval autogramy a maminy nekterych studentu se zdaly mit slzy v ocich. Nekdy jen zpival cajdaky, nekdy s kytarou, cele to pusobilo sladce a dojemne.

(Mr Akh dojima davy)

(Pod nebo pred podiem)

Pak jsme se nechaly vsechny jeste pod podiem vyfotit a uz se jelo s Mr. Cho do HOSPODY NA PIVO! Neco, co jsem driv mohla mit kazdy den, kdy jsem chtela, a ted je to velka vzacnost. Nemela jsem velka ocekavani, protoze podle mych zkusenosti Korejci nepiji pivo, ale spis v porovnani s ceskymi pullitry jen oblizuji. Taky jsme misto toceneho dostali jen cca 6 lahvacu na stul, male sklenicky a to jsme si mezi 10 lidi rozlevali. Teda krome holek z Indonesie, ovsem. Pak jeste Mr. Cho objednal z prilehleho fastfoodu smazene kureci kousky, prijel pan reditel se na nas podivat a pozdeji dva dalsi ucitele, zabava plynula dobre i pres velmi omezeny prisun alkoholu (abych jim nekrivdila, pan Cho doobjednal asi 2 lahve. Nemyslim si, ze by byl skoupy, jen proste fakt piji asi jinak... ) K hospodske zabave tezko co dodat, snad jen, ze kdyz dorazila mila ucitelka matematiky, ukazalo se, ze mluvi prekvapive dobre anglicky a taky nam privezla darecky, balicek susenek ve skole pecenych susenek a rucnik, se jmenem skoly a datem vyroci. Na celofanovem balicku susenek bylo napsano Tasteless (anglicky "bez chuti") a cadeau (francouzsky "darek"). Fakt podivny. Chvili po pulnoci byl bohuzel cas jit domu, Mr. Cho nas odvezl (pil pivo s nama, ale na vesnici, kde jsou doma, si z takoveho rizeni Korejci nic nedelaji. Ale dal nez domu nebo na dalnici by nikdy nejeli). Jeste jsme do dvou vykecavaly, nez prisla tuha...

(Vsechny hlavy na spalku)

(Mirella a Intan, tj hostitelky, a jeden z ucitelu)

(Zprava, Mr Cho a vesela matikarka, ktera mi prave dala darek)

Na nedeli jsem mela v planu Maisan, provicni park na ceste mezi Anseongem a Jeonju, v mestecku Jinan. Chtela jsem vyrazit hned po snidani, ale zakecala jsem se s holkama, takze jsem skoncila zase v aute pana Cho do Anseongu, a po pul jedenacte konecne v busu do Jinanu. Tam mi ochotne ukazali pristaveny bus do Maisanu, zaplatila jsem jizde, sedla si... ale nikdo mi nerekl uz, ze bus jede az za 50 minut a pesky bych u Maisanu byla tak za pul hodinky... no co uz, cekat jsem se v Koreji naucila fakt dobre a casu jsem mela relativne dost.

(Kolej Purunkum po ranu... )

Maisan znamena hora ve tvaru konskych usi. A opravdu to tak zdalky vypada, dva od sebe zahnute prudke vrcholy v krajine. Jedno je o kus vetsi a sirsi, to je zenske ucho a na to leze, mensi a spicatejsi je muzske ucho. Jak se clovek blizi, uz vidi jen svah nad sebou, takze z parkoviste pod parkem ten dojem uz neni. Autobus me vyklopil kousek od pokladny, kde mi mila pani ulozila batoh, vyptala se me, odkud jsem a uz jsem se pustila do dlouhych schodu nahoru. To jsem jeste nevedela, ze jsou to schody jedine, protoze samotna cesta na vrchol, kam se podle pruvodce da jit, byla zavrena v roce 2004 a otevrou ji znovu az v roce 2014. Takze treba priste. Ale i tak ma Maisan co nabidnout, i kdyz po strance horalske to je nezajimave. Prvni schody me privedly na nejvyssi otevrene misto Maisanu, tj. mezi usi. Tam mi cedule oznamila uzavirku, a tak jsem se vydala na druhou stranu dolu, smerem ke klasteru Unsusa. Ten je primo pod usima, opravdu malebne misto. Na velky buben, na kterem se oznamuji ceremonie, se smi volne bouchat, a v zahrade klastera stoji prastara hruska, ktera ma pod sebou podestu, na ktere se piknikuje.

Fotila jsem, okukovala a pak si konecne sedla na obed, protoze uz bylo skoro k druhe. Mela jsem jen ty susenky ze skoly a k tomu maly mliko, tj stravu zcela nekorejskou. Podesta pod hruskou byla plna piknikujicich Korejcu, vypadalo to jako zajezd. Samozrejme, samotna cestujici cizinka chudinka ji jen susenky, na to se Korejci nemohli divat a dva pary padesatniku se me ujaly, pritahly me ke svemu prostrenemu "stolu" a uz jsem bastila kimbap, kimchi, smazene placicky, nalili mi i makali a nejaky ovocny dzus, jabko jsem dostala... Nebylo toho moc, protoze uz dojidali, ale od vseho trochu. Protoze jsem sama nic nemela, nabidla jsem jim aspon ty susenky, na ktere jsem se tak tesila. Zamlaskali a bylo po susenkach. Zbylo mi jen to mliko, ktere jsem vypila na vsechno to korejske jidlo a ryzove vino a doufala, ze me to neprozene. Dobre to dopadlo.
(Unsusa)

(Piknik pod hruskou)

Pak se cely zajezd zvedl, odesel, Unsusa stichla a byla jeste fotogenictejsi. Za chvili jsem se vydala k druhemu, mnohem slavnejsimu mistu Maisanu - je to klaster Tapsa. Cele povidani historie Tapsy najdete na netu v nekolika verzich, tak jen kratce - na konci 19. a v prvni pulce 20. stoleti tu zil mnich, ktery postavil 120 kamennych pagod. Zajimave je na nich to, ze nespadnou a nepohnou se v zadnem pocasi. Dneska jich z toho stoji jen 80. Podle legendy to nemohl jeden clovek za zivot nikdy stihnout - nektere z nich jsou az desetimetrove! - a mnich to postavil s pomoci nebeskych bytosti. Je to trochu zvlastni misto, zajimave se zveda na uboci Maisanu, jen na muj vkus trochu moc zalidnene. Cely areal se dole, smerem k druhemu vchodu svazuje k nekolika kramum se suvenyry a restauracim a na druhou stranu se schody klikati a zvedaji do slepeho udoli na upati "zenskeho ucha". V arealu je nekolik mensich chramku, a ze shora hezky vyhled na cele udolicko.

(Tapsa - pohled nahoru)

(Tapsa - pohled dolu)

Nemela jsem moc naladu na lidi, ticha Unsusa se mi libila vic, ale povinnou prochazku nahoru a dolu jsem zvladla. U kramku se suvenyry jsem obdivovala fotky jeste jednoho mistniho fenomenu - je tu nejaka anomalie, ktera zpusobuje rust "inverted icicles" - obracenych rampouchu. Proste kdyz nechate vodu v misce na mrazu, tak jak zvetsi svuj objem, neudela to do mirne vypoukliny, ale na misce naroste rampouch smerem vzhuru. Zajimave, na fotkach docela presvedcive, na netu se mi bohuzel dokumentacni foto vygooglit nepodarilo a vlastni nemam, jelikoz bylo nastesti krasnych skoro 20C.


(Pozuji vedle sochy mnicha v Tapse)

Vydala jsem se stejnou cestou pres schody zpatky, pro batoh a na bus. Ten me bez cekani odvezl na autobusak, kde jsem zjistila, ze pristi bus primou cestou mi jeden za hodinu a neco. Nechtelo se mi cekat ani jet oklikou za vic penez, tak jsem se snazila najit cestu na stopa, ale spravnou vypadovku jsem diky nedostatku koncentrace nasla asi 15 minut pred odjezdem autobusu, ktery jsem na zastavce chytla a nechala se odvezt na hladky prestup v Imsilu na primy bus do Sannae. Vic stesti nez rozumu. Mozna kdybych vedela ze Imsil je znamy diky nejlepsimu korejskemu syru, udelala bych si tu kratkou zastavku, ale i tak jsem ve skole byla az o pul osme a o veceri jsem prisla. Zachranil me ramyon, korejska instatni nudlova polivka, kterou jsme s Pavlem koupili jeste na trek v Seoraksanu. Od te doby jsem zavedla tradici ulozneho ramyonu, abych mela vzdycky zachranu po ruce, kdyz se o vikendu nekde zdrzim.

(Schody vedouci mezi usi)

(Muzske ucho pri pohledu z parkoviste)

Vylet byl narocny, ale stal za to. Stejne jako cele 4 noci a 5 dni mimo skolu. Jediny nevesely fakt byl, ze me cekala jen jedna noc ve skole a rano o pul sedme snidane a v sedm odjezd na skolni vylet, o kterem jsem vedela jen tolik, ze bude v Uljinu, ze si mam vzit spacak a svoje osobni veci na tyden.

(Jestli si to porad jeste neumite predstavit, prikladam obrazek z oficialniho webu. Tyhle kyticky tu bohuzel ted nekvetou, takze jsem tohle ja vyfotit nemohla)