Poprve na vyslapu v Jirisanu

Na prvni vyslap do opravdoveho Jirisanu jsem se moc tesila. Byla jsem se projit nekolikrat, ale to byly jen takove ty kopecky okolo. Irina stravila Chuseok prechodem Jirisanu, a rikala, ze je to narocne, ale krasne. Vytahli jsme ssebou jeste tri dalsi holky, Charleen z Hong Kongu a Mirellu z Finska znate uz z vypravy do Busanu a jeste se pridala Xin Xi, z Malajsie, ale etnicky Cinanka.

(Foto s panem, co nas svezl)

(Charleen a Mirella cekaji na bibimbap)

Nase cesta vedla hned po snidani dolu kopcem do Sannae a potom stopem pres Snake Valley, udoli hada, ktere znate uz z fotek. Netusila jsem, jak je to udoli dlouhatanske, jak vysoko se silnice slpha (tipuju tak do 1000mnm) a ze je to tak skvela vyhlidkova jizda. Mely jsme docela stesti, prvni auto nas svezlo do Baemsagolu, posledniho mista, kam jezdi autobusy a chvili pote nas nalozili dva panove, co jeli z teambuldingu a se zastavkou na vyhlidku pod Nogodanem nas prevezli az na druhou stranu hor. Puvodne nas chteli vysadit uz hned za horama, ale pak prejeli krizovatku tak nas hezky odvezli az na parkoviste pod chramem Hwaeomsa, kde jsme mely s ostatnima spicha. Bylo kolem pul jedenacte, kdyz jsme dorazili, Charleen a Xin Xi uz nas cekaly docela dlouho a Mirella dorazila ani ne pul hodinky po nas, takze jsme si dali dobry obed (opet bibimbap, tentokrat ale bylinkovy) a vyrazily do kopce. Vstupne do parku je neco pres dva tisice, brany jsou jen nekde, ale nevyplati se je obchazet, zase tolik penez to neni.

(Hwaeomsa)

(Hwaeomsa)

Hwaeomsa je proti Silsangse tak velikansky chram! Ony asi vsechny jsou v porovnani s nasi malinkou Silsangsou velike, ale jedna budova je dvojpatrova, maji vice bran a taky nejake altanky, zdobenejsi kasnu, vice pagod a tak. Na vsech chramech je ale nejlepsi to sladeni s prirodou, jak klidne a prijemne cele misto pusobi, a to se tady opravdu taky povedlo. Stravily jsme tam hezkou pul hodinku a pak uz byl ale opravdu cas vyrazit do kopce nahoru, protoze nas na Nogodan, kde jsme meli rezervaci v shelteru, cekaly 4 hodinky do kopce a blizila se pul druha odpoledne.

(Zacatek stoupani na Nogodan)

(Ta prudsi cast stoupani na Nogodan)

Nejdriv jsme pomalinku stoupaly prijemnou cestou, ale po hodine a pul se to zlomilo, zacaly velike kameny, prudke stoupani a dalsi hodinu a pul jsme se sapaly nahoru podel potoka. Ja s Mirellou ve predu, holky za nama. Mirella byla v horach na treku poprve, ale ma teda v chozeni docela paru, ma fyzicku, protoze tancuje, a celou cestu se drzela v cele. Po nejake dobe jsme zacly slyset hlasy a nebyla to halucinace z unavy, ale nase pesina nas vyvedla na velkou cestu, ktera vede k Nogodanu od vyhlidkoveho parkoviste, kde jsme se fotili s Korejci, co nas svezli. Cesta byla plna lidi, smerujicich na noc k shelteru na Nogodanu, a i na kopec samotny byl uz hezky vyhled. Pak uz to byla ani ne pul hodinka cesty a mohly jsme se ubytovat.

(Konecne vyhled)

(Radost z toho, ze je kopec za nama, Xin Xi a Mirella)

(Shelter Nogodan)

V shelteru samotnem se nesmi ani jist ani varit, takze je venku kryta kuchyne s vodou a plechovymi stoly a spousta dalsich drevenych stolu kolem, na kterych se take smi varit. Pri check-inu jsme dostaly cisla svych mist na policich, info, ze deky se vydavaji az v sedm, tak jsme sly slozit veci a uvarit venku veceri. Varice jsme mely pujcene ze skoly, voda na miste tekla pitna, tak jsme si udelaly ramyon, korejske instatni nudle, snedly k tomu nejake susenky a ryzove kolacky a caj a pekne vymrzle nadsene zapadly do vyhrateho shelteru. Na pokoji bylo teplo, bylo teprve pred sedmou, a svetlo se vetsinou zhasina v devet. Spousta casu na kecani, prohlizeni map, foceni a tak. Byla jsem prekvapena, ze v tomhle shelteru maji dve mistnosti, damskou a panskou, protoze v Seoraksanu to byl mix. Kazdopadne nam to nevadilo. V sedm jsem vyfasovala dve deky, kus za 1000W, jednu na sebe a jednu pod sebe. Cas nam utekl tak rychle, ze jsme ani nevedely kolik je a tma nas zastihla v pulce vety. I kdyz jsme toho tolik nenachodily, unavena jsme byla, takze jsem vytuhla pekne rychle. V noci me probudilo vedro, zase, topeni zapnute na max, 100 lidi funi a dycha, malo kysliku a vedro jako v saune. Stejne jako v Seoraksanu, no na druhou stranu, mozna lepsi, nez kosa jako z nosa.

(Vecere venku, mely jsme na sobe vsechno, co jsme mely... )

(Takhle to vypada vevnitr)

(Hromadne foto v shelteru)

Vstavacka kupodivu nebyla v pet nebo v sest, jak jsme cekaly, ale v prijemnych pul sedme. Tentokrat jsme se pro vareni snidane nasockovaly do kuchyne, protoze ranni chladek kousal jeste vic, nez ten vecerni. Padly dalsi ramyony, a pred osmou jsme uz razily z shelteru na hreben. Charleen se vratila choroba, ktera ji trapila predchozi tri dny, tak se vydala zpatky na parkoviste dolu po ceste, a my jsme pokracovaly ve ctyrech. Na hrebeni nas cekala pagodga z sutru a konecne poradny vyhled na obe strany. Myslela jsem, ze si zajdeme i na Nogodan, jako primo na vrcholek kopce, ale z nejakeho duvodu je otevreny denne jen od desiti do ctyrech a jinak je na odbocce k vrcholu velka brana. Cekat jsme nemohly, a navic nas cekal Banyabong, nejvyssi vrchol zapadni casti Jirisanu, tak jsme se vydaly dal.

(Pagoda na hrebeni Nogodanu)

(Vyhled na zavreny Nogodan)

Cesta pokracovala dal po hrebeni nebo pod nim, nenarocny maly velbloudek. Trochu jsme se chytly s holkama o cestovni tempo, podle me se vlekly a ja jsem podle nekterych padila, tak jsme se zkusily sladit, zaradila jsem se na konec a pokracovali jsme asi dve hodinky pod odbocku na Banyabong. Cestou jsme sly taky kolem velkeho znaku vylozeneho z kamenu - Irina rikala, ze to tam postavili mnisi, ale nevim. Zajimave bylo, ze to nebylo z obyc sutru, ale spis z betonovychy dlazdic, co se z nich delaji chodniky :-)



(Podivne kruhy z kamennych dlazdic)

Pesiny, po kterych nase cesta vedla, byly fakt uzasne, nekdy jen uzka stezka mezi stromy, nekdy primo po hrebeni s vyhledy na ohromnou rozlohu Jirisanu (je to nejvetsi narodni park a ma nejvyssi horu na kontinentalni Jizni Koreji, vetsi je jen Hallasan na ostrove Jeju).


(Vyhled zpatky k Nogodanu z odbocky na Banyabong)


Na odbocce k Banyabongu nastalo velke rozhodovani, jestli to za tu pulhodinu do kopce stoji, ale ja jsem nemela o cem - sla bych tam i sama. Misto toho jsem fotila, vyhled krasne ukazoval celou cestu, kterou jsme usly, az zpatky k vrcholu Nogodanu. Nakonec jsme se vsechny vydaly dal. Cesta zacala zase prudce stoupat, vyhybaly jsme se s protijdoucimi skupinami, celkove tam bylo dost zalidneno. Nakonec to dve vzdaly asi 10 minut pod vrcholem, ze jim ten vyhled bohate staci, a my jsme se s Xin Xi vysapaly az nahoru. Nejlepsi na tom bylo, ze krome nas tam byl jen jeden obedvajici Korejec a spousta velkych ptaku, ktery krakali a litali a vyvadeli, ale nechteli se nechat vyfotit. A vyhled nejen do prava a doleva, ale na vsechny strany!



(Vrchol Banyabongu, 1733 mnm)

(Vyhled z Banyabongu)

(Takhle je cesta vystrojena tam, kde si to chteji fakt chranit, aby se turisti nerozlejzali do stran)

(Mirella a Irina odpocivaji, Xin Xi prave dorazila)

Cestou dolu jsme nabraly odpocivajici a sestoupaly zpatky na hrebenovku. Blizilo se poledne a cas obeda, tak jsme si vyhlidly pekny maly paloucek kousek od jedne velke vyhlidkove plosiny, opet rozlozily varic, ja jsem si jen vytahla kimbap a jabko, kochaly se vyhledem a obedvaly. Kdyz se k nam najednou pridala dalsi skupina Korejcu, tentokrat pet, a zacali nam v dobre vire radit, jak delat ramyon, jak zapinat varic, jak ho chranit pred vetrem, atp atp, no mysleli to dobre, ale pac jsme mely prazdne zaludky, nemely jsme pro jejich snahu moc pochopeni a komunikace zustala dost jednostranna. Ani suchy nudle z ramyonu, ktery nekdy jedi jako snack, jsme si od nich nevzaly.


(Zly pohled na otravne Korejce aneb nechte nas v klidu najist)

(S takovymhle vyhledem jsme obedvaly)

Hrebenovka pokracovala jeste dalsi ani ne hodinku, stezka se stridala se schody, a pak jsme prisly na misto, kde staval shelter Beamsagol, ale jednu zimu ho to proste odneslo nekam do udoli. Tam zacinal nas sestup do stejnojmenneho udoli, ktery mel az na silnici k autobusu trvat cele tri a pul hodiny. Opravdu prvni kilometr podle znaceni nam trval skoro hodinu, nechapu jak to. Mirella zacala byt nervozni, ze nestihne posledni bus do skoly, takze jsme se asi po dvou kilometrech od Xin Xi a Iriny, ktere se otevrely puchyre z minuleho tydne, odlouply a vydaly se rychlym tempem udolim. Nevyhoda byla, ze se hur fotilo, a to udoli je fakt nadherne, ale zbyvajicich sest kilometru jsme daly za rozumnou hodinu a pul. Pomohla jsem Mirelle najit bus a vydala se zpatky udolim holkam naproti.

(Korejci oblezaji zacatek udoli Beamsagol)

(Udoli Baemsagol)

Na jednom miste se cesta rozdelovala, na cestu lesem a cestu podel vody. My jsme s Mirellou predtim sly lesem, ale nevedela jsem, jak se holky rozhodly. Proto jsem se Korejcu, kteri museli nase holky mijet, ptala, jestli videli "my chingu" - korejsko-anglicky, chingu je pritel - moc bilych tvari tam nebylo, tak jim muselo byt jasne, na co se ptam. Jeden mi rika, ze jo, "one korean and one (chytil se za kotnik a udelal bolestnou tvar)", tak jsem identifikovala, ze sly lesem, jako my. Xin Xi je sice Cinanka, ale od Korejky ji nepoznaji. Tohle jsem chtela uvest predevsim jako priklad, jak jsou Korejci v komunikaci snazivy, neodejdou a snazi se pomoct a porozumet. Opravdu to ocenuju.

Holky jsem potkala, dosly jsme spolu zpatky k busu, Xin Xi musela na svuj cekat asi hodinu, tak jsme ji tam s Irinou nechaly, protoze jsme mely jeste sanci stihnout veceri a chytly stopa do Sannae. Zastavil nam mnich, co jel do Silsangsy, tak to byla fakt klika, kdyz slysel, ze jsme z Jakeun Hakgyo, odvezl nas az do skoly a chvili po seste jsme uz spokojene sedely u vecere.

Byl to dobry vyslap, ale docela kratky, tak se moc tesim, az se do Jiri vratim a doufam, ze mi vyjde prechod celeho hrebene, coz je tak na 2 az 3 noci.

(Tady se prodavaji listky na bus a susi oloupane kaki, zastavka je hned vedle domu)