A tohle mel byt klidny tyden ve skole...

(Silsangsa - zatisi s fontankou)

Posledni dobou toho pisu dost, protoze dohanim resty z doby, kdy jsem porad nekde courala. Takze dneska je sobota posledniho rijna, a jeste pred chvili jsem psala zazitky z doby pred dvema tydny. Myslela jsem, ze tenhle tyden budu moct odbyt tim, ze to bylo jako obvykle, ale vlastne se toho stalo docela dost. A navic, nebavi me psat co se stalo davno, nekdy prijdu zpatky do skoly a mam plnou hlavu toho dne, a hned bych to napsala, ale nemuzu, protoze na me na blogu ceka hromada restu od minule... takze ted snad srovnavam krok a uvidime, jak dlouho to vydrzi.

(Odraz ve fontance)

V pondeli jsme meli schuzku s Hansemem, abychom probrali ten tyden a zjistili, jestli se deje neco, o cem bychom meli vedet. Hansem zacal slovy, ze ted nas cekaji tri normalni standardni vyucovaci tydny, a ze hned zitra, teda v utery, mame misto celeho dne komunitni utery a nejdeme jako se casto chodi pracovat do klastera, ale misto toho se dvakrat rocne jezdi na piknik a to bude zitra. Super!

(Odraz v rybnicku pavilonku se zvonem)

Farmareni se odpoledne ten den nejak nekonalo, teda decka neco delaly, ale nikdo nam nic nerekl, i kdyz jsme se snazily to zjistit. Kdyz jsme volaly head monkovi, jestli muzeme prijit na pondelni hodinku, tak se moc omlouval, ze ma hrozne prace, a kdyz jsem Hansemovi rekla, ze do vesnice pojedu s nim, tak stejne odjel a ssebou me nevzal. A navic jsme se ten den postili nejen my (asi 5 ucitelu), ale i decka, i kdyz ta jen pres obed. Pred par tydny nekdo z nich o vikendu sel do pocitacovy herny v Inwolu, a to maji zakazane, tak za trest byla cela skola bez obeda. Predchozi sobotu byla prednaska o zdravotnich ucincich pustu, takze to bylo v navaznosti na to docela vhodne :-) I kdyz Hansem odjel beze me, stejne se mi nechtelo cely den zustat bez programu, a tak jsem sla pesky. Sla jsem do Silsangsy, podivat se na velkeho kovoveho buddhu, jestli tam jeste stoji, protoze touhle dobou bocnim vchodem do chramu zrovna sviti slunicko a da se tam sedet, koukat a je tam hezky teplo. Taky jsem ssebou mela fotak a gingka jsou zrovna nejlip zluty, tak jsem se snazila i fotit. O vikendu je tam rusno, ale pres tyden, a hlavne v pondeli, je to fakt hezky tichy misto. Jeste jsem v obchudku po ceste vykoupila zasoby sojoveho mlika pro Irinu, protoze i kdyz ucitele se posti uplne, jen o vode a caji, my se postime o kafi, juice a sojovem mliku. Mozna to neni uplne fer, ale delame to tak, jak nam to vyhovuje, a to je asi v poradku.

(Na navsteve u velkeho Buddhy)

V utery rano jsme mely cas sotva na rychlou snidani, protoze jidlo se dava od 7.30 a uz 7.50 jsme autem odjizdeli dolu kopcem zase k Silsangse. Vedely jsme, kam jedeme na vylet, a jinak nic. Jo a ze si mame vzit vodu na piti a maly darek pro jednoho mnicha, idealne rucne delany. Dole u Silsangsy cekal autobus, velky tranzit, spousta mnichu (asi 20) vcetne head monka a dalsi lide z komunity, z materske skoly, skolni druziny, kucharka s klastera a tak dale... celkem jsme obsadili autobus i tranzit, a vyjeli. Autobus byl zajimavy - korejsky party autobus. To znamena ze v zadni casti byla sedadla usporadana jen podel sten tak, ze lide koukali do ulicku, ve ktere stal konferencni stolek. Take svetla byla ruzne neonova a diodova, a jak jsme zjistili cestou zpatky, autobus mel i pripojku na zesilovac kytary a mikrofon na takovem dratku podel stropu, ze se dal snadno posilat po celem autobusu dozadu. Cestou tam se neparilo. Jen jsme jednou zastavili a tam probehlo losovani paru. Cilem bylo kazdemu urcit jednoho mnicha, se kterym stravi ten den, aby se lide mezi sebou trochu promichali. Ja jsem si vylosovala takoveho placheho novice, jmeno si bohuzel nepamatuju. Anglictinu mel hodne zakladni, nektere veci jsme si nedokazali vysvetlit ani rukama nohama, ale zjistsila jsem, ze je v chramu od brezna, tj jeho prvni rok. Vydrzeli jsme se bavit az do prijezdu do Naejangsy, ale tam jsme se nejak rozbehli mezi ostatni lidi a mozna jsme si trochu oba oddechli. Musim teda poznamenat, jak to misto bylo narvane autobusy a lidmi. Primo neuveritelne! Parkoviste plna, po hlavni ceste smerem k chramu valici se davy... a to byl vsedni den. Holt Naejangsa je slavna podzimnimi barvami, zajimalo by me, jak to tuu vypada v jine rocni dobe.

(S headmonkem a Irinou)

(Hlavni hala chramu Neajangsa)

Naejangsa je buddhisticky chram v narodnim parku Naejangsan. Ty hory nejsou vysoke, kolem 800 metru a jsou usporadane, podle pruvodce, to tvaru amfiteatru, jakoby do pulkruhu. Hlavni a vyhlaseny trek se chodi po hrebeni, z jedne strany na druhou, ale je tam i spousta kratsich prochazek. My jsme byly informovane, ze se jde "hiking", ale nakonec nase jedine hiking bylo z parkoviste k chramu a zpatky. Ono to neni tak blizko, mozna 3 kilometry, ale hezky po rovince podel ricky po dlazdene ceste nebo alternativne na druhe strane ricky lesem. Ten chram ma pomerne zmatenou historii prestaveb a stehovani (protoze jsou to drevene stavby na kamenne podezvicce, neni to stehovani az tak neobvykle) a na soucasnem miste stoji od roku 1938. Ale to bych nikdy nepoznala, vypada stejne krasne, jako mnohe chramy tisic let stare. Za branou jsou schody a velke prostranstvi obklopene horami a v nem nekolik chramu s hlavni halou a velkou stupou. Bylo pod mrakem, ale chvilema vykouklo slunicko, tak se mi jeden takovy moment podarilo ulovit. Hlavni sal je zvenku ladeny do modra, moc prijemne misto. Tam jsme i dosli zbytekl vypravy a head monka, ktery fotil. Vsechno, trikrat, poradnou zrcadlovkou. Fotil i nas s Irinou a potom jiny mnich Irini a me s head monkem. Kdyz jsme dorazili do chramu, nekteri ostatni se uz obraceli na cestu zpatky. I tak se mi podarilo si ukrast dost casu a v klidu si misto projit.

(Detail brany Naejangsy)

(Brana Naejangsy)

(S headmonkem a dvema novicy)

(Americky mnich Ritch)

(Head monk foti)

Jeste abych vysvetlila, proc jsme dorazili tak pozde. Po vystoupeni z autobusu jsem ztratila "sveho" mnicha a sla s Irinou smer chram, kdyz nas oslovil jeden jiny z novicu se slovy: "What are you guys actually doing here?", nacoz mu Irina rekla, ze mluvi docela dobre anglicky.Behem chvile jsme zjistili ze je American, jmenuje se Ritch, je z New York City, je mnich od jara, je mu 26 a na Havaji se dostal k budhismu, hodne ho to oslovila a rozhodl se stat se mnichem. A v Koreji proto, ze jeho rodice jsou korejsti emigranti. Tata mu zemrel, kdyz byl docela mladej, a s mamou moc korejsky nemluvi, on se uz narodil v USA, ale porad trochu jo a tak se tady v Koreji znovu uci. Uzasna prilezitost popovidat si s nekym naseho veku, kdo mluvi anglicky a zodpovi nam vsechny nase otazky. Ptali jsme se na vsechno mozne, zaroven jeho zajimalo, co delaji dve bile holky v autobuse korejskych mnichu, takze jsme si prekotne vymenovali povidani... Teda, pro me bylo Ritchovo povidani o tom, jak pred tim, nez ti oholi hlavu a stanes se mnichem, tak te zavrou na 3 dny s obrazem Buddhy a smis jen na zachod a trikrat denne najist, fakt fascinujici. A jeste vic jeho slovnik, protoze korejsky asi mluvi jako mnich, ale anglicky mluvi jako kluk z ulice... obcas i sproste, trochu. Rikal, ze se pri koukani na obraz malem zvencnul, ale ze i pak chtel se stat mnichem a porad to mysli vazne. Byt mnichem v buddhismu, jestli to chapu dobre, neni dana vec. Stava se clovek mnichem na celej zivot, ale pokud jim byt nechce, nemusi. Neni tam takovy slib jako v krestanstvi, ale je to kazdodenni rozhodovani, jestli je to neco, co chce. Jeden z lidi, co pracuji v klastere, byl mnichem 2 roky. Ted se stara o areal, ale jinak ma normalni zivot. Nevadi.


(Piknikova loucka)

(Piknikujici ucitele)

(Piknikujici mnisi)

(Ucitelka Si Eun s Tae Hoonovou dcerou, znate z krabice)

(3 mnisi pozuji... ne me, ja jsem se prizivila, proto tak blba fotka... )

(Irina pozuje v javorovem listi)

Pote, co jsme si prosli chram jsme pokracovali cestou zpet ve foceni a rozhovoru, az jsme dosli na takovou primovou loucku oddelenou od cesty radou stromu. Byl cas na obed. Myslely jsme, ze budeme jist v klastere, protoze nam rekli, ze si mame vzit jen vodu, ale tady vsichni vytahli lunchboxy, vylozili doprostred a zaclo se jist. Ryze, kimchi, jine nakladane zeleniny, par roli kimbapu, vajickove knedlicky... nakonec se dve darmozroutky v tom mnozstvi jidla pohodlne ztratily a nikdo nemel malo. Posedeli jsme na slunicku asi hodinu a pak se vydali zpatky k busu. Opet jsem si povidala s Ritchem (jeho mnisske jmeno si nepamatuju), kdyz me upozornil, jak na nas lidi koukaji. Ono je docela nevhodne aby se novic bavil s holkou, hlasite, na verejnosti a jeste s bilou a anglicky. Koukali :-D

(Fronta na autobus z parku... Naejangsan je fakt popularni)

(Pavilonek, ktery podle legendy ziskal krida a letel do nebes... vypada betonove a ne moc zajimave, ale ty stromy mu fakt pridaly na krase)

(Tech zarivych stromu je tam fakt hodne, nejen tech par, ktere rostou na fotogenickych mistech... )

Myslela jsem, ze je uz cas jet domu, kdyz jsme nastoupili do busu, ale jen jsme popojeli asi pul hodinky na druhou stranu Naejangsanu, do klastera Baegyangsa. Tenhle je narozdil od predchoziho opravdu stary 1400 let, ale na pohled by nasinec rozdil nepoznal. Cestou ke klasteru jsme se stavili v muzeu, ktere shromazduje nektere cennejsi kousky z vlastnictvi chramu a posedeli pred prosklenou stenou, ktera nabizi uzasny vyhled na vrchol hory nad chramem. Jak kycova nemecka obrazova tapeta. Cestou ke chramu jsme si povidaly s ucitelkou ze skolni druziny - nema anglictinu nic moc, ale statecne se snazi a byla 14x v Indii. Nevim, kolik ji je, tipuju ke 40, ale je svobodna, cakla a asi mela pekne sileny mladi, zda se, a teprve v tomhle veku se prijela sem do Sannae do komunity trochu usadit a vest klidny zivot. Moc se tesi, az otevrou hranice se Severni Korejou, protoze nebude muset do zahranici litat, ale bude moct jezdit pres Sever vlakem a tim padem bude vsechno mnohem bliz :-)

(Velka hora pod kterou stoji klaster)

Chram jsme prochazely s ni, takze jsme dostali i nejake komentare k vyznamu budov. Hlavne nas upozornila v jednom z bocnich chramu na obraz byvaleho prezidenta, co tam stal v koutku s nejakymi dekoracemi. V den, kdyz jsem prijela do Koreje, v pulce srpna, byla prave smrt byvaleho prezidenta udalost cislo jedna. Narozdil od toho soucasneho byl velmi oblibeny. Nic vic jsem o tom nevedela. Ted uz od ni vim, ze to byla sebevrazda, ale proc, to nikdo poradne nechape. Skocil z te vysoke skaly nad chramem.

(Hlavni hala klastera Baegyangsa)

(Za popsani tehle desticky se plati 10 000W, jsou to tasky na strechu klastera)

(Vedlejsi chram, vpravo portret prezidenta)

(Nizke slunce krasne prosvecovalo listy)

Na cestu zpatky k busu jsme se otocily hodne pozde a musely jsme spechat, ale cestou jsme videly cast nasi vypravy, jak sedi u jedne jidelny a nechava si od jineho mnicha nosit jidlo. Zavolali nas, tak jsme prisedly a uzdibovaly z jejich, cele nervozni ze jdeme pozde. Krome mistniho mnicha tam sedel i jeden dalsi, ze Silsangsy, ktery stoji za zminku. Ten, co jsem s nim rozvazela darky na Chuseok. Nejak prisla rec na Indii, tak rikal, ze tam byl, pred 10 lety. Na dotaz, co tam delal, rikal, ze kouril travu. A ze travu kouri rad, ale ted nemuze, protoze je mnich. A u toho bastil pajeon, takovou tu korejskou placku s kalamarama, tak se ptam, jestli jako kalamary nevadi, kdyz je vegetarian. Odpovedel: "I like doing bad things." No, to jsou teda mnisi, fakt :-) Sedeli jsme tam skoro hodinu a nikomu dalsimu to evidentne nevadilo, ze je tak pozde. Kdyz nas sedm, co zustalo pozadu, dorazilo k busu, bylo hodinu po srazu a vsichni uz sedeli na mistech. Nikdo nic nerekl, byli uplne v klidu, proste zaklapli dvere a jelo se. Ted prisla ke slovu party funkce autobusu - Tae Jun vytahl kytaru, napojil na zesilovac, rozdal texty pisnicek, poslal dozadu mikrofon a rozjelo se zpivani a hrani. Bylo to dost ohulene, bolela me hlava z toho, a tak misto toho, abych si to uzila, vypnula jsem prijem a usnula. Vzbudila jsem se prave, kdyz ten mnich, co rad dela spatnosti, zpival na mikrofon :-)

(Spatny mnich, pani z bioobchudku a Jun Sung jdou POZDE!)

(Spatny mnich zpiva na mikrofon v party buse)

Vypadalo to, ze kvuli nasemu pozdnimu prichodu prosvihneme veceri ve skole, ktera je v sest, nahle ale autobus sjel z dalnice, zastavil u restauracky a tam uz cekalo pripravenych a jidlem nalozenych 5 stolu s vrouci polivkou a spoustou priloh. Prima prekvapeni. Cela komunita sedla ke stolum, v tradicni korejske rychlosti cca 20 minut sklidila vsechno do zaludku a za chvilinku jsme uz parkovali pred Silsangsou. Hura slava vyletu. Bylo to dost jine, nez jsem cekala, myslela jsem, ze se protahneme v horach, ale misto toho jsem dostala poradnou davku kulturniho soku zjistenim, ze ty mnisi jsou vlastne docela lidi :-) A kdyz jsme po vystoupeni z autobusu davala darek "svemu" mnichovi (notysek se silenym konem od Tony z Fleru), tak se tvaril taky docela lidsky rozpacite.

(Vecere s mnichy a dalsimi lidmi z komunity)

Ve stredu nas cekala rozluckova vecere s Jun Sungem, kucharem. Ale jeste pred tim, nez se k tomu dostanu, bych zminila lahudkovou hodinu farmareni ve stredu odpoledne. Sli jsme par minut od skoly na nove pole, ktere skola ma, ktere vzniklo v ramci pripravy parcel pro ekodomky v okoli, a 2 hodiny jsme z pole vybirali kameny. Kameny jsme vyhazovali na kraj pole k ceste, kde z nich bylo udelane takove mensi hrazeni. Nejdriv to vypadalo jako nesmyslna prace, ale po dvou hodinach prace asi 7 lidi bylo pole evidentne hladsi a okraje pole evidetne zretelnejsi, takze to asi k necemu bylo. A bylo takove vedro, peklo slunicko, ze jsem 28. rijna pracovala jen v tilku a bala se, ze si spalim ramena. Dneska je 3. listopadu, venku mrzne a ja tomu nemuzu skoro verit, kdyz to pisu. Ten samy den nam do ucitelske mistnosti instalovali kamna - doprostred mistnosti, trubku pod stropem k oknu a tudy dirou vyvedeny komin ven. Netusila jsem, ze budu tak brzo kamna zoufale oblezat, bych se trochu zahrala. (Pauza na zahrati a oblezani kamen) Tak ted k te veceri s Jun Sungem. Byl to jeden z nejmilejsich ucitelu tady. Nejstrasi, je mu 52, a psala jsem o nem v tom prispevku Demon alkohol. Mluvil na nas, kdyz bylo neco zajimavyho k jidlu, tak nas upozornil, bral nas do mesta na nakup a vubec byl docela starostlivej. A staral se o skolniho psa, Kaul, musim ji nekdy vyfotit. Jun Sung nemluvi moc dobre anglicky, ale je trpelivej a dokaze toho rict docela dost. Jedinou nevyhodu ma delsi rozhovor s nim - stoci se na jeho viru. Je clenem sekty Daum - veri, ze cesta ke spokojeny a cisty mysli je skrz jeji vyprazdneni od minulosti. Tj clovek by mel zapomenout a vymazat vzpominky. Kdyz jsem o tom trochu cetla, tak spis jen jakykoliv emoce, svazany se vzpominkama, fakt by si mel zapamatovat. Jun Sung s oblibou rika, ze Jezis, Buddha a Allah jsou jedno a to same, a ze meditace, prace, chozeni po horach, vsechno je to same, vsechno muze byt meditace. Kdyz jsem sedela v Itaewonu na lavicce, tak mi jedna pani dala letak, a meditacni centrum u Dajeonu, kam Jun Sung jezdi, miva o vikendu az 700 lidi. Jun Sung tam uz driv pul roku zil, pracoval a meditoval, a ted se tam po roce a neco v Jakeun Hakgyo rozhodl vratit.

(Byla pro nas pripravena dlouha tabule, plna jidla)

(Spousta dusenych bylinek, vpravo vpredu houbova polivka, vzadu vlevo pajeon a vpravo dusene kimchi s rybickami. Jinak zadne dalsi maso nebylo. A nakladany cesnek byl skoro tak dobry, jako nas cesky. )

Puvodne nam Hansem rekl, ze v st vecer bude party, tak jsme cekaly s Irinou, co bude. Kdyz nic nebylo ani v 6.15, tj po dobe vecere, proste jsme se sly najist. Kdyz jsem se vratili do ucitelske mistnosti, ucitele tam uz cekali a rikali, ze sup sup jedeme na tu veceri. No po asi 20 minutach rozpacitosti, rozhodovani a cekani jsme udelaly rychle ohen doma v kamnech, aby v noci nebylo zima a jeli na druhou veceri. A stalo to za to. Jeli jsme do Beamsagolu, asi 15 minut od nasi vesnice, na "bastu z hor". Cely stul byl pokrytu mistickami s prilohami, uprostred byl velky pajeon, nejlepsi, co jsem zatim jedla, velka misa s horkym kimchi s rybickami a taky vyborna houbova polevka s muslema. Vsechno na stole krome arasidu (ktere se v Koreji pestuji, ale vozi prevazne z Ciny) bylo korejske a vsechno krome rybicek vypestovane v okoli, nebo posbirane v horach, V hodne mistickach byla ruzne ochucena nalozena nebo dusena bylinkova zelenina, proste listy. Vypadalo to vsechno stejne, ale chutnalo to kazde jinak a polivka s houbama byla primo vytecna. Takze i druhe vecere se do me veslo hodne. Pak jsme se sebrali, rychle, jak uz to Korejci delaji, a jeli do Sannae na pivo.

(Jun Sung s veeelkym korbelem piva)

Zapadli jsme do nenapadne budovy vedle posty, ktere jsem si pres den skoro ani nevsimla, ale ted zarila velkym neonem HOF, kterym se oznacuji v Koreji pivni mista. Dostali jsme krupky, veeelkej korbel piva a povidali a jedli, priobjednali rybicky, kalamary a dalsi korbel... ucitelum trocha piva pomohla se rozpovidat, takze to byl docela prijemny vecer, jen Jun Sung byl bud tichy, nebo se zbytecne moc smal, asi mu nebylo zrovna lehko. Vydrzeli jsme do jedenacti, coz je zatim s ucitely rekord. Pak jsem se musela vloupat do ucitelske mistnosti, protoze ji celou zamkli, abych se dostala na skype, jak jsem slibila. Dvere za kopirkou z nejakeho duvodu nezamykaji, ale je to prekazkova draha. (Eun Young s oholenou hlavou, ja s pivem a Young Jun)

Rano na shromazdeni se Jun Sung rozloucil i s detma, a pak se vyparil, bez zamavani, bez slibene fotky. No pry jeste dorazi na navstevu, tak uvidime. Chudak Kaul z toho byla uplne rozhozena, ma akorat cerstve male stenatko a do toho tohle, stekala nekolik veceru. Dopsala jsem jen do stredy, ale protoze i dalsi dny se dely veci zaznamenani hodne, udelam holt z tohohle tydne zaznamy dva. Tak zatim.

(Si Eun ukradla Tea Hoonove dcerce bundu a kupodivu se do ni vesla... je fakt malicka ;-))

Objeveni Namwonu, Palebong nebo Barebong?

Sobota po skolnim vyletu mohla byt prvni klidny den po delsi dobe, ale vlastne to byla jedina doba, kdyz jsme se mohly podivat za Charleen. Jeji skola je kousek od nas a zatim jsme tam nebyly a ona vetsinou o vikendech cestuje, jen zrovna tenhle zadne plany nemela.

V sobotu rano mame do 10.40 volno a pak mivame telocvik. Jenze nejak se to prohodilo kvuli panovi specialistovi, ktery prisel do skoly prednaset o zdravi, jidle a pustu. A nikdo nam to nerekl, takze chvili po snidani jsem si vsimla, ze misto toho, aby decka byla zalezla ve tridach, tak hrajou hry a skacou pres svihadlo. Hansem rikal, ze je very sorry, ze nam zapomnel rict...

(Na pokosenych ryzovych polich rasi nove rostlinky... ze starych korenu, protoze se oralo a nesazelo, asi... )

Po obede jsme se hned sebraly a vyrazily smer Namwon. Docela klasicky jsme hned dostaly stopa do Inwolu a pak bus nas odvezl do Inwolu, kde na nas Charleen uz pul hodiny cekala. Ono je to do Namwonu jen asi 40 minut, ale nemely jsme jizdni rady, takze proste to delame tak, ze vyrazime a cekame, co prijde... Charleen ma Namwon mnohem bliz skole, jen asi 20 minut, takze tam chodi casteji a ma to tam docela prosle. Pokud nebudu brat prestup na ceste do Jeonju, byla jsem tam teprve podruhe. A kdyz jsme tam byly poprve, prislo nam to jako docela nanicovata dira. Plan byl nejprve jedna z mistnich atrakci, nadrazi promenene na park, potom nakupy a pak se uvidi. K parku jsme se vydaly pesky, je to docela velke mesto sice, ale vetsina veci je na takovy ten dvacetiminutovy rozumny dochod.

(Kvetinova zahrada v Namwonu)

(Cvicebni stroje - je to uzitecna vec, ale tady trochu nezapadala esteticky... )

Park je hezke misto, plne kytek, ktere i ted kvetou, dlouhe rady, ktere kytky lemuji, jsou z bylinek, napriklad jsme identifikovaly levanduli, a uprostred parku jsou tradicni korejske posilovaci a cvicebni stroje. Trochu vzadu za touhle casti parku jen ta nadrazni cast - koleje, peron, cedule, vsechno, jako by tam vlak jel vcera. Ale mezi kolema a kolem stanice spousta kytek. Pry se tenhle druh anglicky jmenuje cosmos, ale vypadaji v podstate jako prerostle kopretiny. Irina mela fotivou, tak jsme chvili blbly a chvily kecaly a pak sly objevit dalsi atrakci Namwonu - mistni E-mart, nejvetsi obchodak. Teda, nakonec nas tam nechteli pustit s batohy, ze je mame dat do skrinek a my jsme s Charleen nic nepotrebovaly, tak sla Irina sama. Chtela si koupit kulickovej deodorant, ale vypada to, ze to v Koreji nemaji. Teda podle jedne pani ano - ale jen v lete, a ted neni sezona.

(Stare koleje a peron v pozadi, lemovane odkvetajicimi "cosmosy")

Taky balonek na vyfoukani bordelu z fotaku jsem se pokusila koupit - neuspesne. Pan mel stlacenej plyn na cisteni, rad mi sklo vycistil, ale bohuzel neprodava a prodat nemuze, fasuje to pro praci... Chjo.

Jeste jsme pak udelaly chaby pokus dobit dalsi mistni atrakci - velkou zahradu s pavilonky, ale kdyz nas pan u brany zastavil a poslal nas okolo ke spravnemu vchodu, vzdaly jsme to a sly jsme radsi na jidlo. Charleen vypadala, ze vi, kam chce jit jist, na vegetariansky bibimbap. Mela jsem ho sice vcera, ale bibimbap muzu kazdy den, tak proc ne. Nakonec restaurace byla mnohem dal nez jsem cekala - a cestou jsme konecne taky prosly vetsinu hlavni nakupni tridy Namwonu, a kdyz jsem tam dosly, myslela jsem, ze zhebnu hlady a zlobila jsem se na sebe, ze jsem s tim vubec souhlasila.

Ale opravu to stalo za to! Hezky prostor se spoustou rustikalniho dreva, teplo a utulno, a na menu jen 3 jidla- 2 ruzne bibimbapy a jeden samgyetang, kure v polivce. My jsme sly na jisto na ten levnejsi bibimbap, a byla to vyborna volba. Kazda jsme dostaly misku studene polevky ze sojovych klicku, velkou rozpalenou misku ryze v drevene kolibce, abychom se nespalili, ryzi uz s mrkvi, kastanama a dalsi zeleninou uz zamichanou a uvarenou v tom a na vrchu ryze rozklepnute syrove vejce, ktere se po promichani o rozpalenou misku spolehlive usmazilo. A na stole plno dalsich priloh do bibimbapu - sojove klicky, najemno mrkev, salat, cibule, hnede vyhonky, klasicke kimchi, mulkimchi, dalsi miska polevky s tofu, napalivo nalozene salatove listy a mistni specialita - misto paliveho gojujangu, pasty z chilli, sojovka s najemno nakrajenou jarni cibulkou a trochu chili, ktera se lzici vlila na ryzi a za velkeho syceni promichala. Fakt jsme se najedly ukrutne dobre. A malym bonusem byl studeny obilny caj misto vody a obligatni kafe z automatu zdarma. Pokud bude moznost, sem si chci jeste vratit.

(Vyborny bibimbap v Namwonu)

Po jidle bylo na case vyrazit k Charleen do skoly. Chtely jsme puvodne stihnout karaoke, ale vecere se protahla a cas, kdy studenti chodi zpivat minul, tak jsme se netrapily, jeste si prosly vecerni Namwon (v sobotu v osm vecer vsechny obchody otevrene) a teprve po osme odjely, smerem zpatky vlastne, ale s vystupem pred prvnim vetsim mestem na trase. To mestecko se jmenuje Unbong a je zhruba 20 minut pesky od Charleeniny skoly.

Je to stredni skola zamerenena na kone a vychovu konaku. Trileta, deti od 15 do 18 let. V kazdem rocniku jsou dve tridy po necelych 25 detech, dohromady asi 120 studentu. Internatni, protoze bejt konak je tezka drina a decka vstavaji po pate, aby byli u koni a pred snidani poklidili staje. Nekteri z nich bydli blizko, v Unbongu nebo Namwonu, ale skolni pravidla povoluji jen internatni studium. A navic, protoze kone domu na vikend a na prazdniny nejezdi, studenti drzi sluzby i ve volnem case, aby se o kone postarali. Ale vic ke skole az rano.

Kdyz jsme prichazely ke skole, videly jsme ohen, ze ktereho byla i Charleen prekvapena. Ten den se hral nejaky vyznamny baseballovy zapas, ktery vyhral ten spravny team a tak decka, i kdyz uz mela byl zalezla na koleji a chystat se spat, slavila ohnem a grilovanim. Bylo jich jen neco malo pres 10, ti, co meli sluzbu tenhle vikend, zbytek byl doma. Pro nas prodlouzena vecerka znamenala, ze jeste bylo otevrene karaoke - teda nurebang, pardon - a my jsme tam hned po kratke spolecenske konverzaci zalezly a vydrzely tam skoro hodinu a pul, do desate. Irina i Charleen zpivaji dobre, vybiraly jsme hitovky a studenti se nepridali, takze jsme to tam mely cele ve trech pro sebe.

(Skolni nurebang)

Studenti velku jeste palili ohen, ale jidlo uz bylo snedene, tak jsme zase daly zdvorilostni rec a zalezly do tepla koleje. Charleen ma svuj pokoj, normalne na nem bydli tri holky, ale ona spolubydlu nema. Na projektu je sama. Jedina nevyhoda je prosklene okenko pokoje nemlecnym sklem, ale pres skrin a psaci stul neni do pokoje az tak dobre videt. Aby se tam naskladaly tri holky, nemaji samozrejme postele, ale vecer si vprostred rozbali matrace. Charleen mela matrace uz pro nas pripravene, takze jsme si ustlaly, chvili si povidali a s pulnoci vytuhly.

Nechapu jak, ale holky vydrzely spat az do deseti. Me uz v osm vzbudilo bouchani dveri, chozeni po chodbe atp, normalni kolejni zivot. Aspon viceme odpadlo dilema, jestli razit pred obedem nebo obede, protoze nez jsme se nasnidaly, bylo skoro jedenact. Ne skolni snidane samozrejme, ta byla v pul osme, ale nase zasoby - Irina mela chleba a syr, ja megahrusku a mandarinky, Charleen med, caj a kafe. Docela prijemna zmena.

(Charleen se svym oblibenym ponikem se spletenou hrivou)

(Irina zdesena z prave konske kostry)

(Kone ve stajich se moc fotit nechteli a porad se schovavali do tmy)

(Kralici vybeh)

Potom nas Charleen vzala na prohlidku skoly. Staje, kone ve stajich, kone venku, kralici ve stajich promenenych na kralikarny, skolni tridy a skolni pes, vsechno hezke, ciste a upravne. Skola je tam teprve tri roky, pred tim byla primo v Unbongu, ale tam nemeli takove zazemi, takze postavili novy kampus a podle toho to tam vypada. Skola je to statni, deti skolne neplati, plati jen kolej a jidlo a nejake vybaveni. Takze to studium tak uplne levne nebude, ale zazemi je ze skolnich penez, nijak luxusni, ale pekne. Skolni pes je asi kolorit korejskych skol, tady jednoho taky maji. Je to velkej linej bilej cumak, chodi pomalu, Charleen ho pry za celou dobu behat nevidela... Potkaly jsem i pana reditele, ktery tam v nedeli dopoledne pracoval, decka ve stajich pripravovala nejake kone na odvoz nekam, pred skolou parkovalo konske auto... Klidne, ale cinorode nedelni dopoledne. Nejdyl jsme se vydrzely motat kolem poniku, ktery se neuvazani toukaly za skolou a koukat na kone na volne pastive. Hezke misto to je, ma atmosferu, a Charleen tam maji radi a jsou na ni mily. Ze je sama ji moc nevadi, uz byla v Koreji studovat korejstinu, nemluvi sice moc, ale trochu jo, a tak kdyz to nejde anglicky, jde to korejsky, a to je dobre.

(Holky pozoruji kone)

(Kone ve vybehu)

(Auto pro kone s logem skoly a nova skolni budova v pozadi)

(Lina skolni sabaka)

Obed byl o pul jedne, a protoze konaci musi hodne pracovat, maji skoro denne maso, narozdil od nasi skoly. Aby mela decka na takovy zaprah silu. Nejzajimavejsi byla jidelna. Sedi v radach po rocnicich, a na stene je velka obrazovka, ktera behem jidla hraje nejaky zabavny kanal, i se zvukem. Ti, co prijdou vcas sedi celem k televizi, ti, co pozde, jen zady. Televizi u jidla povazuju za spatnej zvyk a nechapu moc, ze to skola podporuje, ale asi to nemaji lehky uplne a tak jim chteji nechat aspon tuhle trochu zabavy. Jidlo bylo dobry, ryze, kimchi, polivka, a maso reprezentovany malejma placickama mletyho ve sladkopalivy omacce, pomerne jednoduche.

(Korejska potravinova pyramida)

(Obed ve skolni jidelne)

(Televize misto oltare)

Po jidle jsme se konecne sebraly a vyrazily - Irina zpatky do nasi skoly, protoze se necitila moc na prochazeni, a my s Charleen na nejvetsi kopec nad Unbongem, sice malej v meritku Jirisanu, ale primo nad vesnicema a s krasnym vyhledem na hlavni hrebem Jiri.

Cesta do Unbongu a celou vesnici po asfaltu byla dlouha a umorna, ale kdyz konecne zacala trekova cesta, asfalt zmizel a cesta zacala prudceji stoupat. Na jednom miste, poslenim, kam se i pres zakaz vjezdu mohla dostat auta, byl maly chramek. Jmenuje se tusim Unjusa, a byl to asi nejzanedbanejsi chramek, co jsem zatim videla. Ne ze by byl v nejakem hroznem stavu, ale na chramech vetsinou igelit neni, a celkove nebyl tak vypulirovany jako ostatni. Zdalo se i to, ze domecek u chramu neni poustevna, ale ze tam zije normalni rodina s malym hospodarstvim. Zajimavy zapadly kousek.

(Unjusa)

(Cesta vzhuru s krasnymi podzimnimi travinami)

Od zacatku znacene cesty nas cekaly na vrchol zhruba dve hodiny stoupani. Stridala se strekova cesta, cesta z velkych kamenu a cesta z betonovych dlazdic, porad po uboci kopce obracenem od Jirisanu do krajiny, takze jsme krasne videly, jak stoupame nahoru a kdykoliv se clovek chtel zastavit se vydychat, mohl si to dobre ospravedlnit kochanim se vyhledem. I v dalce byly dalsi kopce, sice mensi, ale vlnilo se to az do nedohledna. Poslednich 800 metru bylo skoro nekonecnych, kdyz jsme uz myslely ze tam budeme a vrcholek je hned za smrky, otevrel se nam dalsi vyhled a pesina, ktera se travou sapala prudce nahoru. Tam jsme taky potkaly vypravu korejskych chodcu, s velikanskymi batohy, zavratnym tempem a samozrejme spoustou otazek na nas. Jejich tempo nas motivovalo a sesli jsme se navrcholu a navzajem si poslouzili focenim.
Z vrcholu se konecne otevrel vyhled i na druhou stranu, na centralni Jirisan, takze fotit bylo co, i vrcholovy patnik, ktery je na kazdem vyznamnejsim korejskem vrcholu.

(Vyhled zpatky do udoli)

Mozna tady bych mohla zminit otazku Barebong vs Palebong. Korejci maji jeden znak pro p i b, ㅂ, a jeden znak pro l a r, ㄹ. Takze jsou dve mozne transkripce toho nazvu. Kdyz to Korejec rekne, zni to porad stejne, kdyz to napise hangulem, vse je jasne, ale sipky, ktere nas na vrchol vedly, pouzivaly obe jmena bez evidentniho systemu. Kazdopadne na vrcholove ceduli je to hangulem, takze bez sporu, a i s vyskou kopce - 1165 metru.

Chodci pak pokracovali prakticky bez odpocinku pres dalsi vrchol k Inwolu, my jsme si ale s Charleen tesili na vrcholovy piknik s cokoladovymi susenkami, kimbapem, vejci v sojovce a mandarinkami. A sojovym mlickem!

(Foti nas korejsti chodci. Zaznamenanihodne: mame nohy!)

(Fotim korejske chodce)

(Vyhled na centralni Jirisan)

(Obligatni fotka na samospoust. Kompozicne nic moc, holt tam nestal vhodnej sutr!)

(Pozuji pred centralnim Jiri. Na jedne ze dvou fotek mam nohy, tak tu sem davam)

Posedely jsme skoro pul hodiny, kochaly se menicim se svetlem - slunicko se docela rychle sklanelo, uz bylo k pate, a kdyz dorazila dalsi velka vyprava, tentokrat hlasita rodinka, odlouply jsme se smer z kopce dolu. To uz uteklo mnohem rychleji, a probraly jsme po ceste spoustu zajimavych temat - socialni system CR a Hong Kongu, podpory v nezamestnanosti, socialni status ucitelu, dovazeni manzelek do Koreje a osud svobodnych vzdelanych zen v Hong kongu...

(Nizke slunicko v travinach)

(Zapad slunce byl pekny, ale moc fotit nesel)

(Cesta zpatky do Unbongu)

Zpatky do Unbongu jsme dorazily za tmy, v sest, tak jsem zlomila hul nad veceri. Bus mi jel za 45 minut tak jsme zasli do mistniho marketu, ulovit si k veceri ryzovy porridge, nudlovou instatni polivku a neco sladkyho ke kafi. A ja i juice a sojovy mlicko na pondelni pust.

Jak uz to korejske busy delaji, i tenhle prijel na cas. Rozloucila jsem se s Charleen s podekovanim za prima den a vylet a usedla do pohodlnyho dalkace, kterej smeroval primo do nasi vesnicky. V Inwolu mel ridic rauch pauzu, tak jsem ji vyuzila k necemu, co jsem mela udelat uz davno - vyfotila jsem jizdni rady! Jine jizdni rady pry neexistuji, takze aspon takhle :-)

(Korejske jizdni rady)

Ve skole jsem byla v osm, utahana jak hyena, ale se slusnou zasobou jidla, kterou jsem celou snedla, abych si udelala rezervu na pondelni pust. Mel me cekat klidny tyden, po delsi dobe snad trocha rutiny, ale dopadlo to zase jinak. Ale o tom az priste ;-)