Narodni park Seoraksan a posledni den v Soulu

Dopisovani s odstupen nekolika tydnu neni takova zabava, ale holt to chci mit komplet a driv na to cas nebyl. Tak s chuti do toho...

V nedeli rano jsme vyrazili mistnim busem cislo 7 smer brana narodniho parku. Zaplatili jsme nevyznamne vstupne a jeste pred prichodem k velkemu Buddhovi jsme se potkali s asiaticky vypadajicim Holandanem, co byl z naseho hostelu, trochu jsme se podruzili, sel jen na jednodenni vyslap, takze kousek za Buddhou vedla nase cesta uz jinudy... Do mlhy a mraku, no moc lakave to nevypadalo... meli jsme pred sebou cca 6 hodin do kopce, bylo kolem jedenacte. Mraky se zacali malinko protrhavat, obcas koukalo slunicko, ale bylo docela prijemne, ne moc vedro. Meli jsme batohy se spacakama a dalsima vecma, no v podstate v porovnani s Korejcema ohromny, protoze oni vsichni sli do hor nalehko, jen s malym batuzkem s jidlem a varicem. Nechapala jsem, fakt batuzek jak na odpoledni vylet do hor a na nas se smali a rikali, ze priste si mame vzit min. Taky ze jo.

Cesta se zacala poradne zvedat asi skoro po dvou hodinach, ve kterych jsme ale urazili jen neco pres 4 kilometry. Vetsinou po lavkach, schodek nahoru a dolu, vyborne vystrojene cesty povetsinou, jen obcas nepochopitelny vyslapany nevystrojeny svah o hubu. Ale hluboko se tam spadnout nedalo. Za prvnim shelterem (asi se tomu nejak cesky rika, ale proste horska bouda jen na prespani, s drevenejma velkejma policema na lidi) teprve zacal poradny vystup.
Cela cesta pred tim od Buddhy az kousek pod tenhle vrchol vedla udolim podel reky kolem vodopadu a malych pritoku.
Obcas byla cesta vystrojena, ale obcas takhle naderne kamenita. Vypadalo to jak z Tolkiena, a muselo to dat strasne prace. Nevim, kdy ty cesty staveli, ale je to mnohem poetickejsi, nez zebriky. Po dalsi hodince a neco vystupu jsme konecne byli odmeneni prvnimy vyhledy do udoli.
Pavel se na vyhlidkove plosine nadsene kochal vyhledem na modrou oblohu a hory ho asi moc nezajimaly :-)Ale ukecala jsem ho, at aspon me s horama vyfoti. Byla jsem nadsena, ze je konecne neco videt, ale nevedela jsem, co me ceka za dalsi cca hodinu a pul.
Kousek od vyhlidkovy plosiny je druhy shelter na nasi ceste. U nej vsude spousta tenhle zviratek - anglicky chipmunk, ale ze to je cesky denka neboli burunduk, jsem zjistila az ted v prekladaci. Myslela jsem si, ze je to svist. Byly potvory pekne orachly a jedna skocila Pavlovi dokonce na nohu. Mozna by se s nima dalo nejak hrat, ale nechtela jsem si privodit vzteklinu, tak jsem se radsi od vsech mazlicich zvirat drzela dal.
Cesta se zacala ted opravdu sapat, jednu a pul hodiny do kopce na vzdalenost o neco vetsi nez kilometr. Obcas zebriky, obcas krasne kamenne pesiny a obcas i lana. Pavla jsme nechala kus za sebou, a tak se me vsichni Korejci ptali, jestli jdu sama a odkud jsem. Na Pavla pak uz jen halekali Czecho! :-) Meli jsme zabookovany shelter, ale docela daleko od vrcholu, na ktery jsem chtela vylezt, je to pry treti nejvyssi hora Jizni Koreje. Tak dohoda byla, ze nahore na krizovatce odhodim batoh a dobehnu na shelter pod vrcholem zeptat se, jestli maji bydlo, jestli ano, dojdu pro batoh a pro Pavla (asi 20 minut pres maleho velblouda), jestli ne, vybehnu na vrchol, dobyju ho pobezim na nas shelter, s Pavlem nebo za Pavlem. Cestou vzhuru se pomalu zacly otevirat i dalsi vyhledy, a jeden z nejlepsich - bohuzel na to nebyly poradne svetelne podminky - je krajina, ktera konci v mori a dal uz jen modro, a to vsechno kousek pod kopcem, na kterem stojite.
Na krizovatku jsem se dostala v predpokladany cas, napsala Pavlovi dlouhy vzkaz, co ma delat kdyby a do kdy ma cekat, a kdy nejdriv ma jit pryc a podobne zasadni instrukce, pac jsme byli bez mobilu. Potkala jsem tam taky jedinou bledou tvar vyjimaje Pavla za cely den, Holandan se svoji korejskou pritelkyni. Hned ji to hlasil, tak jsem ho oslovila. Navzajem jsme se vyfotili - urizli mi nohy!!! Kurzy fotografie do kurikula zakladnich skol!!! a pak uz jsem padila smer vyhlidnuty shelter pod Daechongbongem.
Dobehla, sehnala ubytovani, zaplatila, mazala zpatky a zjistila, ze Pavel si mezitim poridil korejske pratele, se kterymi si povida, vzkaz necetl, papir na bahotu ho nezajimal a jeste jsem ho musela premlouvat - no spis argumentovat zaplacenym shelterem - ze lepe spat pod vrcholem nez v nejluxusnejsim shelteru v Seoraksanu :-D

Mezitim se zacalo stmivat, nebe se jeste vic projasnilo, mraky zacaly stoupat a tvorit spoustu krasnych fotogenickych scenerii. Po rychlem jidle jsem odhodila batoh na polici urcenou k uskladneni lidi (nejsou to palandy, jsou to fakt police, naproti sobe v mistnosti, o hloubce cca dva metry, dve nad sebou, jedna teda prakticky na zemi a druha cca 1.5 metru nad zemi, a v jedne mistnosti tak spi kolem stovky lidi, mozna i vic) a bezela jeste nafotit nejake zapady slunce. Vycvakala jsem asi 100 fotek, no vam sem ted hodim jen jednu, ale mozna se neudrizm a jeste neco pridam pozdeji.

Pak jsem se vratila a nastosovala do police - nic jineho se nedalo delat, venku byla tma a zima, vevnitr vedro a svetlo. Zakaz myti, voda jen na piti, zachody suche. Vytahly jsme teda sodzu a rychlou lahvickou ve 4 (lahev je 0.5l piti o obsahu 20 procent, takze zadna sparka) utuzili cesko-korejske pratelstvi. To jsem jeste nevedela, jak moc a ze s nama chudak kluk pujde cely dalsi den. V devet zhasla svetla - Korejci to asi vedeli, my ne, ale bylo nam to jedno, ve svetle celovek jsme rychle dopili a pak se uz jen za zvuku sta chrapajicich Korejcu snazili usnout. Budilo me hlavne vedro, zvuky ne, vzduch tam byl fakt na odpadnuti. Vedeli jsme ale, ze se spousta Korejcu chysta na vychod slunce, tak jsem cekala, co bude, jestli nas nechaji spat dele nez do sesti. No ve trictvrte na pet se to zacalo ve velkem rojit, vsichni! vstali a skoro vsichni chvili po pate, kdy se rozsvitila na ubytovne svetla, vyrazili smer vrchol Daechongbong (1708mnm) za ucelem shlednuti vychodu slunce. Vypadalo to slibne, byli jsme nad morem mraku, vychod se v dalce rysoval krasne.

Jenze chvili pred samotnym vychodem a chvili po nasem prichodu na horu se zvedla cast mraku, prevalila se pres nasi horu a bylo po zizalkach. Korejci cekajici v mlze nebyli zdaleka tak fotograficky vdecni jako vychod slunce, ale museli mi pro tu chvili stacit. Vydrzela jsem na vrcholu okounet skoro hodinu v nadeji, ze mraky klesnuou a slunce uvidim, ale marne. Aspon jsem videla cajovou ceremonii za vychodu slunce, spoustu klaneni a zpevu od particky pritomnych postarsich Korejcu. Jestli buddhistickych, to si zavazne rict netroufam.


Pavlovo pratelstvi s Korejci melo ty klady, ze nam sehnal teplou snidani, nas instatni ramyon a trocha kimchi a dalsi polivky od pritomne skupinky korejskych policistek. Jedna z nich studovala v Rusku nejakou dobu, tak byla rada, ze si muze spasiba a dalsi slovicka na nekom vyzkouset. Musim rict, ze na policajtky byly moc sympaticky. Pak jsme se kolem osme pustili do sestupu stejnou cestou, protoze plaz a unava materialu zvitezili nad dobyvatelskymi potrebami. Celou cestu s nami sestupovat i Korejec z obrazku, musim rict, ze jeho jmeno si nepamatuju, ale mam ho napsane. Skakal jak kamzik po skalach, a vzdycky na nas ukrutne dlouho cekal. Pak jsem si taky trochu zaskakala, dokonce jsem si stihla vyrachat nohy v horske bystrine, a pak uz i na posledni most pred civilizaci dorazil Pavel, ktereho zkopec a batoh a predchozi den poradne potrapily. Korejec ale porad verne cekal :-)
Jeste nas odvezl zpatky do Sokcho, odkazal nas smerem plaz, bratrsky se s Pavlem rozloucil a vydal se smer sve rodne mesto a my relaxovat na plaz. Doplnila jsem to pivkem, Cass zadny zazrak, spis slaby nez hnusny, ale kdyz nic jineho neni... takze ty hnaty na fotce jsou moje a ma to byt zatisi na tema pohoda na plazi po tezkem treku :-D proto hraji hlavni roli moje pohorky.
Pak uz nas ten den necekalo nic nez uz zaznamenane setkani s Irinou a parky k veceri, a pivo z maleho pivovarku, ktere chutnalo jak limonada a vytuhnuti na podlaze u naseho CS hostitele Paula. Druhy den mela byt DMZ tour, takze vstavacka dost brzo, ale nejak nam to o par minut nevyslo, takze jsme meli necekane volny den v Soulu. Uz jsem mela docela promyslene, co chci videt, takze jsem jen vytahla plan z kapsy, a nasledovala prochazka Insadongem zahajena v Tapgol parku, tradicni ulickou plnou kramku a restauraci. Potom Jogyesa, jeden z mala buddhistickych chramu v Seoulu a jediny vyznamny v centru - behem dynastie Coson byli budhisti potlacovany a chramy smeli mit jen daleko od centra v horach, proto je Jogyesa az z pocatku dvacateho stoleti. Dovnitr jsme se nepodivali, zrovna byl obrad, ale ukradla jsem fotku a musim rict, ze proti vsem ostatnim chramum, co jsem videla, je Jogyesa fakt obrovsky velika.


Pak nasledovala prochazka podle meho Lonely planet, nazvana Mezi palaci. Pak jsem dodatecne zjistila, ze je to ctvrt pojmenovana a v ostatnich pruvodcich prezentovana jako misto se zachovanou mistni architekturou, ktere neni ani moc turistizovane, spis takove tiche a ospale. I kdyz nejaka muzea tam taky jsou, ale spis takova mala, podivna a zastrcena. Kdyby byl prazsky Novy svet vetsi, prirovnala bych to k tomu, ale i tam prece jen jsou mista pro turisty, na strudl na kafe... to tady vubec, jen tradicni fasady a ploty... Jmeno ctvrti doplnim.
Po obede, ktery nevim, jak se jmenoval, ale bylo to palive maso a zelene listy a ryze, ktere se zase po soustech roluji, az na to, za maso nebylo jen na grilu, ale v omacce, jsme vyrazili smer palac Changdeokgung. Je na seznamu UNESCO World Heritage a az na vyjimecne chvile se tam chodi jen s pruvodcem. Je tam docela dost k videni, prohlidka trva hodinu dvacet, jednak primo nejake palace, kde zila kralovna a kral, jednak Secret Garden, zahrada jen pro vyvolene a jeste cast palace, kde zili ostatni a kde byla knihovna. Presto se podle mapy projde pomerne mala cast celeho arealu a prohlidka vycerpavajici neni. Ale kombinace stromu, pavilonu a kamene je fakt moc pekna. A pruvodkyne mluvila vyjimecne dobre anglicky a byla taky docela vtipna, a taky docela hezka.
Pak jsme si sli sednout do cajovny na Insadongu, kupodivu, na turisty jsou zvykli, ale ne jednoznacne zamereni, asi jako nase cajovny. Dali jsme si dva studene ovocne caje, svestkovy a caj peti chuti, oba jsem uz mela moznost vyzkouset driv a musim rict, ze chutnaji trochu jako stava z kompotu, sladce a kysele, ale fakt osvezujici. Jen ta cena se rovna cene rychleho obeda, platili jsme 6000W za salek.
Pavel pak zamiril do PC bangu internetit a ja na lov krytky na sklo a novych smajdacich bot na Namdaemun. Uzila jsme si ho mnohem vic nez minule, je to fakt docela fotogenicke misto se smesi vseho mozneho ke koupi. Krytku ani boty jsem neusmlouvala, ale s cenou jsem byla docela spokojena, dokud neprisla Irina z blesaku, ze koupila za skoro stejnou cenu ohranou spanelku, kytaru.

Paul nas vzal na korejskou pizzu, pajeon, smazene placky se zelenou cibulkou a kalamarama, a k tomu jsme poprve pili dongdongju, takovy divny ryzovy vino, spis typu burcak . Ale u korejskeho alkoholu se chci zastavit v samostatnem clanku brzo :-)
Pak nas Paul vzal na korejsky zpusob piva - pred vsemi malymi kramky, ktere jsou otevrene do noci, je take par plastovych stolecku, v kramku se koupi nekolikalitrova petka piva, vyfasuji se kelimky a uz se zbrunda hezky venku na vzduchu. Kolem chodila spousta jeho znamych, prevazne uci na blizke univerzite. Paul ale uci na zakladce, mensi deti. Na fotce je jeho kamos z New Yorku, kterej v teplakovce vypadal jak vymastenej sportovec, ale tusim, ze na uni uci filozofii a jeste neco, takze asi fakt nebude :-) a Irina ho potkala uz pred tim a potvrzuje, ze vymastenej neni :-)