MTV Orientation a prijezd do Jakeun Hakgyo, alias male skoly

Protoze nam odesel pocitac, jak jsem psala, nedoblognu ted zbyly cas, ale ty netrpelive z vas nechci nechat ceka na zpravy z noveho pusobiste. Takze az dopisu Soraksan, objevi se pod tady tim prispevkem, protoze ho mam v konceptech.

Ve stredu rano 2. zari jsme se s Irinou a Pavlem od naseho hosta Paula rano prestehovali do PC bangu, resit internety a takove ty veci, nez bude v 11 cas na sraz ostatnich MTV ucastniku. Na nastupisti nasi stanice Hoege jsme se s Pavlem rozloucili a vyrazili se dvema prestupy, oblozeny vsi batozinou, do olympijskeho parku, kde se v hostelu Parktel konalo nase orientacni pripravne setkani. Nejprve jsme se potkali jen se dvema, a kdyz uz jsme zacinali myslet, ze je neco spatne, konecne se objevila Korejka a Korejec, pritahli par dalsich a uz se slo. Nakonec je nas myslim 23 vcetne korejskych ucastniku, kteri jsou na nekolika projektech v tezsich lokalitach, kde je potreba mistni.
Nejprve teda co vlastne delame: jako dobrovolnicic jsme prijeli sem do Koreje na vlastni naklady, na dobu o neco malo kratsi nez tri mesice, pracovat ve skolach a komunitnich centrech jako lektori anglictiny a v podstate mezikulturni vychovy. Protoze nasim ukolem neni naucit anglictinu a systematicky rozvijet nase studenty, ale poskytnout jim moznost povidat anglicky, zjistit, ze ten jazyk potrebuji, ze anglictina muze bejt zabavna a ze jsou lide i jinde, nez v Koreji, a ze jsou jini, ziji jinak, mluvi jinak a vypadaji jinak. Muze to znit vtipne, samozrejme vsechny korejske deti vedi, jak vypada beloch, a zadny z tech projektu neni prvnim rokem, ale potkala jsem v Soulu 20 letou holku, ktera mi rekla, ze jsem prvni cizinka, se kterou v zivote mluvi, takze myslim, ze mame jen svoji pritomnosti jeste tehle zemi co dat. Vsichni pracujeme za byt a za stravu, na nekterych projektech je prispevek na letenku, jinde je kapesne.Projekty jsou typove rozdelitelne na tri skupiny, komunitni artova centra, volnocasova centra pro deti a mladez a alternativni skoly. Artovy projekt je jen jeden, byvala trznice jednoho mesta se meni na centrum pro mistni umelce, a nasi lide tam vedou projekty pro ne a zaroven je uci anglictinu. Volnocasovych center je nekolik, jsou bud v zemedelskych oblastech daleko od mest, kde deti nemaji prilezitost k nejake zabave, nebo v chudych ctvrtich mest, tj v nasem pripade v Busanu, druhem nejvetsim meste Koreji. Tyhle projekty jsou nejtezsi, a proto je tam korejsky dobrovolnik taky. Ja jsem v alternativni skole, tech je nekolik, ale napisu vam o nich, az se do nich pojedu za ostatnima dobrovolnikama podivat.A co jsou to za lidi? Nejmladsim je 19, nejstarsimu 33 let, ale loni byla i jedna pani pres 40. Mluvi anglicky od dost zakladni (kluk na artovej projekt, tanecnik jak blazen) az po rodile mluvci. Cerstve absolventky strednich skol, chlapek, co ma odpracovano 14 let jako tester software. Dost ruznoroda skupinka, ale vychazeli jsme spolu moc dobre a kazdej si nasel ty svoje, se kterejma si mel co rict. Narodnostne 2 Nemky, 4 Finky, Americanka, Britka, dva Frantici a Francouzka, dost lidi z Indonesie, Malajka, holka z Honkongu, par Korejcu. Moc se bohuzel nepotkame, jen asi na vyhodnoceni uprostred projektu a pak doufam, ze se budeme nejak navstevovat.Korejci pro nas meli pripravene prijemne balicky plne map, letaku, pruvodcu, a dobre naplanovany program skladajici se z ice breakrovych her, docela dobrych, musim rict, predstavovani, skupinovych debat a obavach a motivaci pro projekt, vecer pak mezikulturni uceni, coz bylo na tema podivnych zvyku jinych komunit. Vzali nas na prochazku olympijskym parkem na veceri do hlucne mistni vyvarovny, coz pro lidi, co akorat prijeli, musel bejt nejvetsi kulturni sok. Vecerni party se pro velkou unavu materialu rozpadla, ale rano vyuka prace s hulkama byla fakt zabavna. Pak uz jen briefingy o jednotlivych projektech a chvili po poledni bez obeda hura na Dongsoul, autobusove nadrazi odkud nam jede bus na Jirisan. I sem jsme sli porad ve skupine dalsich par lidi, kterym jel autobus stejne, vedeni jednou Korejkou, abychom se nahodou nestihli pred odjezdem ztratit.

Na nadrazi jsme si doprali posledni normalni jidlo (korejske, ale normalni) a pak nasedli do busu a prokecali a proklimali dalsi tri a pul hodiny, nez nas bus zastavil primo pred klasterem Silsangsa. Teda, klaster je za nekolikerym krovim a hlavne za mostem, ale primo u odbocky z hlavni, kde uz na nas cekalo auto s dvema uciteli, takovej malej nakladacek, sup zavazadla na korbu a uz se auto drasalo nahoru do kopce, hodne prudce, az jsem se divila, ze to nakladacek vubec dava.

Jeden z nich, Han-Sem, coz je prezdivka, ktera pry znamena handsome, jakoze Hezoun, nas pak predal dvema ucitelkam, ktere nas provedly po arealu a dobre si uzivaly nase vysokovane vyrazy. Nejprve zachody. V drevene boude, suche, turecke, vse pada dolu hluboko ne do zeme, ale do pripravenych kontejneru, ktere se vyvazi. Papir do kose. Voda na ruce tece venku, nepitna. Pak dolu ke sprcham, spolecne, takove ty nizke, co se u nich sedi, tak se to dela v Koreji. Zadna osobni kosmetika ani drogerie neni povolena, pokud neni plne rozlozitelna v prirode. Vsichni pouzivaji skolou poskytovana ekomydla, na vlasy pak jako kondicioner slaby roztok octa. Tepla voda rano pul hodiny pred snidani a vecer asi hodinu po veceri. Jidelna spolecna, kazdy ma sve 4 tradicni budhisticke misky, svoje hulky a lzici z nejakeho specialniho dreva, svuj rucnicek. K jidlu ryze, polivka, a prilohy, kimchi a dalsi nakladana zelenina. My jsme byly pripravene na alternativu, ale zmozene dlouhou cestou jsme fakt tohle uplne s usmevem nedavaly, takze ucitelky vypadaly hodne pobavene a posledni kapka, kdyz jsme dojedly, byla: A ted si do misky nalejete caj, vyplachnete nejdriv jednu, pak caj prelejete do druhe, vyplachnete druhou a pak vypijete. Neplytvame jidlem, setrime vodu. Uff.

Aha, prej posledni kapka. Tak to bylo nase ubytovani. Kousek za skolou je malej tradicni domek, prvni v rade 5, ktere se za sebou tahnou vzhuru do kopce. Teda nejbliz skole je ten nas. Je to mala mistnost z dreva a hliny, vytapena systemem ondol, tj. podlahovym topenim, z pece, ktera je za domem a ve ktere si musime samy topit. Vevnitr je mistnost vylepena papirem, jsou tam jen tri male stolky a dve matrace na zemi. Obleceni se vesi na bambusove tyce po stranach. Fotodokumentaci dodam, ke vsemu. No mela jsem ten vecer celist uplne dole, ale ctvrty den tady muzu rict, ze se to fakt da. V domecku jen spime a pro dve uplne staci. Jen jsme se vybalily a hned sly spat, protoze jsme se tesily na ranni teplou sprchu a snidane se podava uz v 7.30.
V patek rano jsme se zdarne umyly, zadne studentky neprisly, respektive jak prisly a videly nas, zase rychle zabouchly a utekly :-) K snidani ryze, polevka a prilohy, misky vymyt cajem. Pak jsme se predstavili na rannim setkani ucitelu i zaku, a pak si nas Han-Sem vzal na orientation. Provedl nas, kde jsme jeste nebyly, dal nam rozvrh, cas utekl docela rychle. K obedu ryze, polevka, prilohy. V pondeli jsme meli mit prezentaci CR a naseho klubu, ktery pro deti povedeme, takze jsme odpoledne stravili pripravami. K veceri ryze, polevka, prilohy. Kdyz jsme se vecer ptali, jestli si o vikendu prispime, prekvapilo nas, ze naopak. Snidane uz v 6.40, abychom byli v 7.50 dole u klastera ready na komunitni sobotu, tj dve hodiny sbirani odpadku kolem mistni reky spolu s dalsimi lidmi z vesnice. Na to, ze to vypadalo docela ciste, jsme nasbirali neuveritelne mnozstvi pytlu plnych ruznych veci, samozrejme i tento odpad jsme tridili, sklo, plasty, plech a kov a ostatni. Za odmenu jsme dostali ttok, tradicni korejske ryzove kolacky, co mi moc nejedou a jeste sli projit celou vesnici, abychom se i se studenty po prazdninach se vsemi pozdravili. Od skoly ke klasteru je to tak 25 minut z kopce, opacnym smerem pak asi pres pul hodiny opravdu hodne do kopce. K obedu hadejte co.
V pristim blogu bude nasledovat fotodokumentace skoly a taky nejake fotky z Pavlovy navstevy. Ale aspon zavdavek: i kdyz je to tu drsny, je to tu fakt krasny. V popredi ryzove policko.