Skoncila jsem ctvrtecnim ranem a Jun Sungovym utekem za meditaci. Odpoledne jsme meli workcampers recycle club, na ktery Irina prisla s napadem kolazi z latek. Coz se mi libilo, sly jsme do odpadni boudicky vybrat hadry, co deti vyhazely, kartony a uz se jelo. Docela je to bavilo, kazdy vymyslel neco uplne jineho... bohuzel moji krajinku "Jirisan ve svitu mesice"
jsem nevyfotila, pac jsem ji odeslala pryc, ale byla jsem na ni patricne hrda :-)
(Workcamper's club, vyrobky deti v popredi)V patek hned po obede Irina utikala za nakupy a civilizaci do Namwonu, ale ja jsem nic nepotrebovala a navic na me skocil bacit, tak jsem se nepridala, jen jsem s peknym paklikem dopisu zasla na nasi postu v Sannae a pro nejaky susenky ke kave. Jak jsem uz hlasila na facebooku, pan vedouci posty me privital slovy "Long time no see" a pani za prepazkou si i po trech tydnech pamatovala, ze nechci nalepky z masiny, ale opravdovy znamky. Konecne. I na nasi poste maji kafe zdarma, a pan vedouci se snazil ze zpatecni adresy precist moje jmeno. Pak jsem sla pro susenky, no jestli jsem psala o te pani, co pro nas vyndala jablka z vlastni lednice, tak k ni. Byla cela nadsena, ze me vidi a neco povidala korejsky, myslim, ze je to jedna z tech, co odmitaji vzit na vedomi, ze ne-ro-zu-mi-me, i kdyz na nas mluvi pomalu a nahlas :-D nepomaha. Snazila se mi i prodat juice, co jsem minule chtela a ona nemela :-D Cestou zpatky kolem skoly jsem potkala spoustu holcicek, co znam ze skolni druziny, vesely se tam na nejake prulezky a chtely vysadit nebo sundat a tak vselijak, az prijel skolni bus, do ktereho me nasackovaly a jelo se do druziny :-D
(Mnich bez boty)Pani ucitelky me videly rady, to ony vzdycky a jsou moc mile. O jedne z nich, decka ji rikaji Sil sem, jsem uz psala minule. Zrovna jsem ve skolce taky zastihla mnicha, co tam jednou za tyden odpoledne chodi - byl to ten fotograf z vyletu, ktery nam po Kye Im poslal poslal kazde s Irinou nekolik velkych fotek hned den nebo dva pote, takze jsem mela aspon moznost osobne podekovat. Bylo uzasne sledovat, jak si na nej deti dovoluji a jak si s nima umi hrat -takze ted jsem prozmenu fotila ja jeho. Deti mu schovaly boty, takze zustal bez bot na podeste pred druzinou a deti si tam z nej delaly srandu. Tak neuveritelna situace, vezmu-li v uvahu vsechen ten respekt a umerenost, kterou v chovani k mnichum maji ostatni. Ale on jim nebyl nic moc dluzen, potom, co mu botu vratili, s nima hral letadlo a vubec vypadal, ze ho to hrozne bavi.
(Deti se bavi dobre)
(Hrajeme badminton)
Kdyz odesel, hrala jsem s holcickama badminton, ani jsem se nemusela snazit je nechat vyhrat, slo to skoro samo. Pak byl cas na svacinu - prekvapil me velky obrad myti rukou, kdy si kazda musi od pumpy na myci stul prinest velky lavor vody, umyt si v nem ruce a pak vodu vylit na travnik. Je to ritual - nesmim si vzit maly lavor, nesmim si umyt ruce pod tekouci vodou - tak dlouho me postrkovali, az jsem to radsi udelala po jejich. Pred jidlem se kratce pomodlili - prici se mi tomu rikat modleni, protoze v tom neni zadny Buh, jen podekovani za to, ze maji dobre jidlo. I kdyz je to svacinka, vetsinou je to nejaka soucast korejskeho jidla - ted jsme meli ryzi s jajang omackou, cinsky styl. Neco, co by urcite chutnalo i Evropanum bez uchylky na korejskou kuchyni. Po jidle asi ve 4 sli bohuzel vsichni studovat do jine budovy, tak jsem odesla zpatky na kopec do skoly, ale zazitky z vesnice fakt natesena, i po ceste jsem fotila vsechno, co mi prislo do cesty, vcetne naseho Hadiho udoli opet.
(Myci ritual)
(Nejvetsi potvora v druzine... prave zlila svym skopikem nohy jedne jine holcine)
(Kratke podekovani za jidlo, nez se vrhnout na pajeon. Ve predu Sil sem)
(Tenhle kluk mi minule rikal, ze ma anglicke jmeno John a nakreslil mi hezkej korejsko-anglickej slovnik o 10 slovech. A ted si me nepamatoval. Nechapala jsem, dokud mi ucitelky nerekly, ze ma nador na mozku, a tak spatne vidi a zapomina hodne veci)
(Kawi bawi bo... aneb kamen nuzky papir... )
(Maly "John")
(Objevila jsem zrcadlo po ceste )
(Pohled z dola na nasi jidelnu a nad ni v patre ubytovnu studentu. Z druhe strany vypada budova jen prizemni. )V sobotu jsem "skipla" telocvik, necitila jsem se dost fit a taky jsem chtela jit na vecerni prochazku po horach, kterou nam slibili ucitele, tak jsem si na ni stradala energii. Byla to klasicka ukazka jejich komunikace s nami, v podstate krome toho, ze jdeme v sobotu odpoledne a v noci se vratime jsme nic nevedely, kam, na jak dlouho, jak s veceri, v kolik, na jaky bus... tak jsme se zaparkovaly s batuzkem a v trekovem v ucitelske mistnosti a cekaly... bylo krasne teplo na slunicku, takze jsem si pred skolou i dala dvacet. Konecne jsme ve tri vyrazili k Tae Hoonovi, kde nasledovala hodina cekani, az vylozi drevo a jeho zena pro nas nachysta jidlo. Pak se nas do korejskeho univerzalniho vozidla nasackovalo 8 - 3 dospeli vpredu, 4 vzadu a jeste Tae Hoonova dcerka a vyjeli jsme smer Jirisan, jen kousicek za Macheon do jednoho z udoli, ktere vedou nahoru na hreben. Autem se da vyjet docela daleko, takze jsme zaparkovali az u zavory, coz nam zkratilo vystup proti ceste od autobudu o dobrou hodinku. Kolem pate jsme vyrazeli nahoru, jeste bylo hezky svetlo, i kdyz ne plne, a bohuzel pribihalo i spousta mraku. Cesta se tahla porad mirne vzhuru, krasne siroka po otevrene strane udoli s vyhledem na vesnice dole. Sli jsme asi dve hodinky a mezitim prisla uplna tma a vysel mesic, ale jak hezky zaril, oci si ze soumraku na tmu privykly a az cca 300 metru pod hreben jsme sli bez svetel. Poslednich 300 metru vystupu na shelter Byeoksoryeong jsou prudke kamenite schody, takze to tu baterku chtelo. Nahore nas cekala zima, ficak, a mraky valici se pres hreben. Konecne jsem poprve vyzkousela moje nove trekove rukavice. Ale netrvalo to dlouho a zapadli jsme do kuchyne shelteru, uzit si pravou korejskou trekovou kulturu :-D Kuchyne byla zaparena, plna lidi varicich na plynovych varicich ramyon, smazicich slaninu, kalicich soju, v trekovych obleccich, na zemi, na plachtach, na stojaka u vysokych plechovych pultu. A plna, ze se nebylo kam hnout, taky sobotni noc je na sheltrech nejrusnejsi.
(Ta fotka je maznuta, ale je na ni nejlepe videt, v jake vysce pracuji sberaci kaki. Foceno z jednouciho auta. )
(Dcerka se nosi... je ji asi 5 let, takze na to ma pravo)
(Vyhled do udoli na zacatku cesty)
(Kuchyne shelteru byla uplne napraskana)Zenske postavaly a kecaly a jediny chlap vypravy, Tea Hoon, prinesl vodu a uvaril jidlo pro vsechny. Na miste vareny byl jen ramyon, instantni nudlova polevka, ale jeste jsme meli kimchi, moc dobre, nejake maso, par zelnych listu, my jsme prinesly velikanskou hrusku jako dezert... rozumna vecere. Pak nas cekala ta sama cesta dolu. Mesic byl stridave za mraky, a kdyz vykoukl, bylo to, jako by se rozsvitilo. Nikdo nefotil, nebylo co, jen ja jsem zvedave prohanela D20 na ISO 1600 abych zjistila, co se jeste da vyfotit. Docela dost, ale kvalita mizerna.
(Zenske cekaji na veceri - zprava Tea Hoonova zena s dcerkou a Eun Young, ucitelka s oholenou hlavou)
(Prave vykoukl mesic... ISO 1600 a automaticke vyvazeni urovni)Cesta dolu se zdala skoro delsi nez nahoru, a mala byla fakt statecna - ne ze by to vsechno usla, rodice ji poponaseli, ale vubec dobra, ze vydrzela a nevyvadela a nebrecela ani trosku. Kolem desate jsme dorazili k autu a jeste vyhlasili u nejblizsiho potravinoveho obchodu - otevreneho, v sobotu po desate v noci v mistni male vesnici - pauzu na plechovku pivka. Zassssycelo. Byl to pekny maly vyslap, i kdyz jsem se dostala na hreben teprve podruhe, tentokrat jsem z toho krom dobrych nudli do zaludku nic moc nemela, ale jako zazitek toho, co jsou trekujici Korejci ochotni podniknout fakt zajimave.
(Svacilo se primo na ceste)
(Mesic ve vetvich)
(V deset vecer, kratce pred uplnkem, ISO 1600 a automaticke vyvazeni urovni)Ve skole me jeste cekalo prekvapeni v podobe dohasinajici haloween party - prisla za mnou hrozna strasidelna mrtva carodejnice a taky japonsky duch a ochotne se nechali fotit, tak jsem toho vyuzila. Predevsim Eun So jako carodejnice vypadala neuveritelne bubu. Fotky kazi nastaveni fotaku na foceni venku za tmy, nebyla jsem tak pohotova, bohuzel.
(Eun So jako mrtva carodejnice)
(Carodejnice a japonsky duch, fakt byly bubu)
(Na tehle fotce by se ani sama nepoznala ;-D)V nedeli jsem chtela vyrazit na kratky trek po stezce, ktera vede kolem skoly, nebo za jednou z pamatek v udoli, jeste tam byl klaster a jeden velky tesany Buddha, ktere jsem nevidela. Delsi internetovy pruzkum v korejstine mi rekl, ze ta stezka vede vlastne do toho udoli primo k tomu chramu, tak jsem mohla dat dve mouchy jednou ranou. Sebrala jsem lunchbox od snidane a chvili pred polednem vyrazila na cestu. Pocasi nevypadalo privetive, byly velke mraky a bala jsem se deste, ale prijemnym prekvapenim bylo, ze odpoledne vsechny zmizely a udelalo se krasne jasno.
Nejdriv jsem sla nad nasim udolim po uboci, po stejne stezne, jako jsme sli s Pavlem pred dvema mesici. Vsechny jsem zdravila a vsichni zdravili me a na stezce to bylo jako na Vaclavaku, hrozne moc lidi. Kousek od skoly jsem potkala nase studenty - ne ze by sli na trek, ale meli v ramci nejakeho projektu zpracovat pruzkum o navstevnicich Jirisanu, tak tam zastavovali lidi a ptali se. I me se nakonec vyptali, po velkem povzbuzovani, ze to spolecne nejak v te anglictine zvladneme. Dostala jsem za to krasny korejsky notysek a pokracovala k zajimavym pagodam, kterych jsem si vsimla, uz kdyz jsme tudy sli s Pavlem. Ale ted me zajimalo vic, co to je - vrata o par desitek metru niz byla zavrena, a jinou cestu jsem nenasla, takze si tenhle zahadny chram pridavam na seznam cilu.
(Studentky s dotaznikem)
(Zahadne pagodky v nasem udoli)Po ceste me zase chytl korejsky zajem a pohostinnost - na uzke stezce po kraji ryzoveho pole me nenechali projit dal, dokud jsem si od nich nevzala kousek jablka, a kdyz jsem k tomu dodala - saghwa, gamsaghamnida (jablko, dekuji), trvali nadsene na tom, ze si musim vzit jeste jedno. Cesta se prehoupla z betonu na lesni a po chvili pres sedlo hor do dalsiho udoli nad Macheonem, zacla klesat zpatky k rece. Mezi sklizenymi ryzovymi policky, stromy s kaki, ktere jsou prave v dobe sberu, jeste stale rostoucimi ohromnymi kimchi salaty. Kdyz uz jsem myslela, ze se cesta sklopi a vyhodi nas dole v udoli, zvedla se a pres nekolik kamenu a skal hezkym lesem vedla dal a pak nas necekane vyhodila primo u hnizda cajoven a obcerstvoven na konci cesty.
(Sladka plnena houska na svacinku - prekvapeni po nakousnuti - netusim, co to zelene bylo, ale bylo to hodne sladke a jinak docela neurcite... )
(Sklizena ryzova policka)
(Podel cesty krmi a napaji Korejce improvizovane hospudky ve foliacich, drevenych boudach, nebo jen pod plachtou pod stromem)
(Jeste nesklizene kaki s vyhledem na hory)
(Kimchi salaty, kaki strom a sklizena ryzova pole... zemedelske zatisi zacatku listopadu)Proc pisu nas. V te posledni casti jsem narazila na rodinku, se kterou konverzace presahla zdvorilostni pozdrav. Meli ssebou totiz dceru, Min Soo, petadvacetiletou holcinu s opravdu slusnou anglictinou, takze jsme se zapovidali, hlavne jsme se bavily spolu, ale nekdy prekladala i tatinkovi. Jsou z Busanu, on manazer, ona ma vlasti obchudek s hanboky a dcera dela nekde v administrative. Byla v Cechach, v Praze a v Krumlove, na sve backpacking trip Evropou se sestrou. Takze mluvit bylo o cem. Pozvali me na caj na terasu s vyhledem na hlavni hreben Jirisanu, a kdyz Min Soo vytahla sve lomo LC-A, malem jsem odpadla. Zrovna pred par dny jsem lkala, ze jsem si ten fotak ssebou nevzala, ze mi lomicko chybi a pak tohle :-) vyfotila nam spolecne lomo, tata nas vyfotil D20 a i jejim fotakem a ja jsem pak vyfotila celou rodinu. Jeste jsem dostala ryzovy kolacek, slibila navstevu v Busanu a uz jsem jsem padila nahoru k dalsim cilum, protoze oni si brali taxika zpatky k autu, ktere nechali na zacatku cesty.
(S Min Soo, foto by tatinek... grrr... ne ze by mu meli ruce upadnout, ale vite, proc vrcim... )
(Rodinka z Busanu)Prede mnou byly dva klastery, ktere jsem tipovala asi pul hodiny cesty od vesnice Uitan, kde cesta koncila - Byeksongsa a Seoamjeongsa. Vyslapla jsem si udolim po asfaltce az na rozcesti mezi klastery a jako prvni jsem si vybrala Seoamjeongsu. Bohuzel o ani jednom z nich nic nevim, jak jsou stare a tak, ale oba klastery vypadaji pomerne nove nebo aspon nove dostavovane. Informacni cedule nebyly, nebo aspon ne v anglictine, tak jsem nestudovala a jen koukala.
(Pohled zpet od vstupni brany do Seoamjeongsy)
(Bohuzel ta hloubka udoli moc zachytit nesla, ale fakt krasne misto)
(Zatisi pred hlavnim salem u pramene vody... pobavilo)Tenhle klaster byl pomerne zvlastni. Vysoko vystrceny na svahu tak, ze z nej byl vyhled do dalky a hloubky, nalepeny na skale jak hnizko, behem chvile ve me vyvolal pocit, ze nejsem v Koreji, ale spis v Indii. Hlavni sal byl vytesany ve skale, castecn postaveny z kamennych panelu, plny soch Buddhu, boddhisatvu a dalsich laskavych i hruznych bozstev byl pusobivy, kycovity, hodne jiny nez korejske chramy a plny modlicich se Korejcu, ze skoro nebylo kam slapnout.
(Klanici se, prinasejici jidlo a penize... Korejcu vsude plno)
(Bocni oltar hlavniho salu Seoamjeongsy)Pomalu se blizila pata a cas otocit se ke skole, tak jsem jeste zabehla podivat se na Byeksongsu. Budovy vypadaly nove, krome zvonice, i hlavni sal, ktery nejaky novic prave zaviral, takze jsem se dovnitr ani nepodivala. Ale cesta za hlavnim salem me zavedla jeste vys nahoru nad chram, kde byla stara kamenna pagoda, krasne borovice a vyhledy udolim Chilseong na Jirisan, takze i tenhle chram stal za to. Sebehla jsem dolu k parkovisti a chytla dva rychle stopy tech cca 10 km k Silsangse, takze o teplou veceri jsem neprisla.
(Totemovy muz u cesty asi drive hlidal hezci cestu... ted az do klastera vede asfaltka)
(Zapad slunce)
(Jeden z mensich chramu)
(Podzimni listy v Byeksongse)
(Borovice, pagoda a Jirisan)Prede mnou nedelni vecer a pak cely predposledni tyden... a to jsem nevedela, co me ceka po probuzeni, ale to az do pristiho blogu :-)
(Hadejte, co to je? :-D)
Příspěvky
Kamilko,to byl krasny vylet, myslim, co jsi potkala rodinku, ktera byla v Praze, urcite jsi se potesila. Jinak krsne a zjimave fotky, zvlaste ty vytesanz v kameni. Babi
OdpovědětVymazat