Mala skola ve velkych horach - draft clanku pro Inex

Omlouvam se za gramatiku, musi tam toho byt spousta. Budu rada kdyz mi napisete, jestli to dava smysl a jestli je to jakz takz shrnujici, nejak se na to nedokazu podivat s odstupem...

Abyste si nepredstavovali Himalaje - tato mala skola stoji na kraji Jirisanu, coz je nejvetsi narodni park Jizni Koreje. V tomto parku je druha nejvetsi hora zeme, Cheongwangbong, ktera meri 1915 metru, tedy jen o nejakych 300 metru vice, nez nase Snezka. Koukam na tu horu kazdy den, je videt od baracku, kde bydlime, i z okna ucitelske mistnosti.

Skola Jakeun Hakgyo, coz v korejstine znamena "mala skola", byla zalozena pred temer deseti lety a v siti skol prijimajicich dobrovolniky je od roku 2003. Je to alternativni skola pro deti ve veku 12 - 15 let, v korejskem systemu je to "middle school", u nas obdoba druheho stupne. Ve trech tridach ma zhruba 45 zaku, takze je opravdu mala. Filozofie skoly je zalozena na trech zakladnich principech - buddhismu, ekologii a vztahu ke komunite. Vsechna tri temata se pri blizsim pohledu uzce dotykaji a vytvari neobvykly studijni program. Natolik alternativni, ze skola neni oficialne uznana a deti po jejim dokonceni musi delat zkousky, aby mohli pokracovat v dalsim verejnem vzdelavani a dostat se na stredni skolu. Ukolem dobrovolniku je studentum zprostredkovat kulturu sve zeme, ukazat jim, ze za hranicemi Koreje je cely svet a metodou konverzace a hry je motivovat ke studiu anglictiny.

Prave zacina posledni tyden meho temer trimesicniho pobytu na teto skole, tak je dobra chvile k bilancovani. Velmi zive si pamatuji prvni den, kdyz jsme s moji kolegyni Irinou po nekolikahodinove ceste ze Soulu autobusem a dodavkou prisly na vecer do skoly a dve ucitelky se zakladni znalosti anglictiny nas vzaly na prohlidku skoly. Suche zachody nevonely. Tepla voda dvakrat denne, rano a vecer po pul hodine, a zadna osobni kosmetika neni povolena, protoze odpadni voda tece primo do poli. Na myti vseho se pouziva jen ekomydlo, vcetne vlasu a nadobi. Potom nas vzaly do jidelny na veceri - ryze, kimchi (korejska fermentovana zelenina) a polevka byly ocekavane menu, protoze skola je temer vegetarianska, ale kdyz nas po dojedeni vyzvaly, abychom si do misky od jidla nalily caj, misku poradne vyplachly a caj vypily, mela jsem toho trochu dost. Nakonec nas odvedly do nasi chajdy - asi 150 metru za skolou stoji tradicni korejska stavba z dreva, slamy a jilu, vstupuje se zvenku rovnou do jedine mistnosti, kde je jedno okno, zarivka a dva male nizke drevene stoly - a to je vsechno. Okno a dvere jsou bez vyplne, jen zakryte papirem, v rohu cekaly dve matrace a deky, obleceni se vesi na bambusove tyce podel zdi. Jeste nam ukazaly, jak se zatapi ondol - tradicni korejsky system vytapeni, kdy teply vzduch z ohne proudi pod podlahou. Ohen si rozdelavame kazdy den samy. Pak nam popraly dobrou noc a nechaly nas ve tme v domecku samotne. Obe jsme predstiraly hrdinstvi, ale zpetne jsme si priznaly, ze jsme mely na krajicku.

Pak uz byly veci jen lepsi. S rannim svetlem se vsechno zdalo snazsi, vyhled na hory primo z nasi chajdy je uzasny, a v ucitelske mistnosti nas privitaly usmevy a poradny uvod do zivota skoly. Skola je internatni, takze deti jsou tu od rana do noci, cely den. Vyuka zacina ranni hodinkou, kdy si vsichni, deti i ucitele, spolecne 20 minut ctou, kazdy svou knihu, a pak bud medituji, nebo se uklani pro mir a lepsi svet. Korejci se uklani skoro porad, je to zdvorilost, ale 108 plnych uklonu az na kolena a celem na zem patri mezi zakladni buddhisticke ritualy. Pak nasleduje vyuka az do dvanacti, a po obede uz povetsinou lehci a volitelne predmety.

Mezi volitelne predmety patri siti, prace se drevem, strihani vlasu, japonstina, tradicni korejske bojove umeni, tradicni korejska hudba a zpev a capella. A taky odpoledni klub, ktery jednou tydne vedeme my dobrovolnice - protoze obe holdujeme rucnim pracem a ekologii, vybraly jsme si jako napln klubu rucni prace se zamerenim na recyklaci - vyrabeli jsme s detmi papirove korale, pletli z novinoveho pedigu kosiky a sili pejsky ze starych ponozek. Protoze ma skola jen 3 tridy a kazdou jsme ucily jen jednou tydne, mely jsme spoustu casu, ktery jsme venovaly ucasti na predmetech, kde nebyla jazykova bariera problem - mely jsme moznost se ucit hre na tradicni korejske nastroje, zpivat a procvicit se v korejskem narodnim sportu - skakani pres svihadlo. V pondeli a ve stredu odpoledne cela skola farmari - na skolnich pozemcich, nebo na pozemcich klastera Silsangsa, ktery je dole ve vesnici zhruba 20 minut pesky od skoly, nebo se pomaha nekomu z komunity. Sazeli jsme salaty na kimchi, sbirali jedle kastany, vybirali kameny z pole, coz byla prace vpravde nekonecna, nahazovali tradicni domecek blatem, proste pracovali vsichni spolecne rukama. Nasim nejoblibenejsim dnem je utery odpoledne, ktere travime ve skolni druzine s mladsimi, velmi hravymi a bezprostrednimi detmi.

Komunita, komunitni zivot a heslo "Ja jsem, protoze ty jsi. Ty jsi, protoze ja jsem" jsou jednim z piliru filozofie skoly a uzce souvisi s buddhismem a jeho predstavou vzajemne zavislosti vseho na svete. Skola patri ke komunite, ktera vznikla kolem klastera Silsangsa, a zahrnuje farmarskou skolu pro lidi, kteri se rozhodli zmenit svoji zivotni drahu, potom skolku a skolni druzinu pro deti lidi z komunity, vyzkumnou stanici ekologickeho zemedelstvi, obchod s biopotravinami a take zhruba 30 mnichu z klastera a tamejsi zamestnance, celkem zhruba 200 lidi. Komunita si navzajem pomaha - mnisi uci ve skole, deti farmari na pozemcich klastera, skola dostava vypestovane suroviny, vsichni spolecne podnikaji akce jako sbirani odpadku, roznaseni jidla chudym a starym lidem ve vesnici, ucastni se demonstraci nebo dvakrat rocne vyrazi na piknik.

Poznat blize buddhismus byla jedna z mych motivaci pro ucast na tomto projektu. Neco jsem doma cetla, ale mela jsem strach z neznameho a taky velky respekt. Hned v druhem tydnu projektu jsme dostaly moznost setkat se s predstavenym klastera Silsangsa - k nasemu velkemu stesti zil a studoval dlouhou dobu v Indii, takze mluvi anglicky, a domluvili jsme si pravidelna setkani nad cetbou, kterou nam doporucil. K nasemu prekvapeni i hodne dalsich mnichu mluvilo anglicky, bud drive cestovali, nebo umeli ze skoly. Zjistily jsme, ze mnisi hodne vtipkuji, delaji si srandu jeden z druheho, casto se smeji a vubec nejsou tak odtaziti a vazni, jak se muze pri zbeznem setkani zdat. Maji i svoje slabosti, napriklad utikaji zadnimi vratky z klastera si koupit neco sladkeho na zub. Vedeni klastera nam umoznilo dvojdenni pobyt vcetne prespani, jidla a ucasti na ranni a vecerni ceremonii - vstavani ve 4 hodiny rano je krute, obzvlast kdyz si mnisi narozdil od nas nemohou jit az do snidane jeste trochu zdrimnout.

Blizi se konec projektu, a ja tridim fotky a pomalu se loucim se skolou. Byly to uzasne tri mesice. Pristi dobrovolnici prijedou na rok, a myslim, ze je to dobre - za dva mesice jsme se teprve se vsim seznamili, deti se prestaly ostychat, zjistily jsme, s kym chodit po horach, kam chodit sio vecer popovidat... a najednou je cas tu vsechno nechat a jet domu. Odvezeme si krome spousty fotek a vzpominek i zkusenosti, novy pohled na to, jak se da zit a jak malo nekdy clovek potrebuje k stastnemu zivotu.

Jeste bych rada rekla neco k tehle uzasne zemi. Jestli ma Jizni Korea neceho hodne, tak hor a obyvatel. Na uzemi jen o neco malo vetsim, nez Ceska Republika zije petkrat vic lidi a narodnich parku maji dvacet. "Hiking", chozeni po horach, je narodni sport a na podzim se vsechny stezky zaplni Korejci, co vyrazili na vylet, at uz jdou jen dve hodinky tam a pak zpatky na piknik, nebo to jsou skalni horale s batohem skoro vetsim, nez ja.

Mam stesti, ze tu muzu byt prave v tuhle krasnou podzimni dobu. V Cechach je pozdim casem pliskanic a mlhy, ale v Koreji je to nejsussi a nejslunecnejsi obdobi, kdy teploty klesnou z ohromnych veder do prijemnych mezi, prestanou pravidelne srazky z tepla, obloha je jasne modra a slunicko rozzari ruznobarevne listy stromu. Myslela jsem, ze Korejci svoji propagandu podzimu prehaneji, ale musim jim dat za pravdu - na podzim je tu nadherne.

Dalsi, co stoji v tehle zemi za pozornost, je korejska pohostinnost a jidlo. Kdykoliv jsem v horach na treku jedla sama, Korejci me pozvali k jejich pikniku, nekdy nas chytali na ulici, nabizeli nam ovoce nebo zvali na sklenicku soju, korejske dvacetiprocentni palenky. Klasicke jidlo se tu sestava z ryze, ruzne nakladane, fermentovane a dusene zeleniny a polevky. Korejci take casto griluji a podniky, kde je na kazdem stole gril, co si host sam obsluhuje, jsou velmi oblibene. K jidlu casto piji makali - slabe ryzove vino, ktere mi ze vseho znameho nejvic pripomina burcak. Myslela jsem, ze se mi ryze trikrat denne bude brzo zajidat, ale nasemu kuchari se i z mala dari pripravit pestra jidla a vim, ze mi korejska kuchyne, zdrava a netucna, bude moc chybet.

Pokud premyslite, kam vyjet na dobrovolnicky projekt, kratkodoby nebo dlouhodoby, muzu Jizni Koreu jen doporucit. Prijimajci organizace IWO ma projekty velmi dobre pripravene a o sve dobrovolniky se stara. Krome krasnych hor, dobreho jidla a milych lidi je tu spousta historickych pamatek a vyznamnych buddhistickych klasteru. Zivotni uroven je vysoka, cestovni ruch rozvinuty, verejna doprava na vyborne urovni, presto i behem cestovani nekdy den nebo dva bilou tvar neuvidite. Vsichni mi znami, co byli prede mnou v Koreji me varovali, jak je ta zeme chytlava - uz verim, ze je to opravdu vztah na cely zivot.