Fotky prisly! Jeste jeden zapis mimo poradi...

Dostaly se mi do ruky nejake nove fotky a jsem nadsena, ne kvalitou nebo jak mi to tam slusi, ale ze to tu nejak funguje a lidi si napisou a splni, co slibili. Takze bych se o par rada podelila. Prvni jeeeee..... LOMO! Pokud jste cetli predchozi prispevky, vite od koho - od mile Korejky co jsem potkala po ceste.


Dalsi tri fotky jsou od Moo Ryanga, 'meho' mnicha z Neajangsy a anglickeho prispevku. Poslal mi celej balicek fotek, ale mail je udelanej automatickym prekladacem, takze jsem jeste nemela silu to prekousat... Moc mu dekuju, a i kdyz jsme si v realu moc nepopovidali, prijde mi, ze to je neco "spesl"... Doufam, ze headmonk prekousne, kdyz mu poslu z Prahy vanocni pohled! :-)

Predevsim "temple stay", farewell party a dalsi vylet

(Zasnezeny vrsek Jirisanu)

Co me v pondeli rano cekalo? Snih! Sice na zemi nevydrzel, ale sypal se z nebe ve velkych vlockach, bylo pod mrakem a zima k nule. Dost necekane, kdyz jsem den predtim na treku sedela na mezi v tricku s dlouhym a bastila obed a vyhrivala se. S velkym odporem jsme se vykulily z pelechu a i kdyz bylo postni pondeli, rozhodla jsem se, ze na to ten den nemam, v krku jako struhadlo, tak jsem se chtela setrit. Dopoledne jsme mely volne a odpoledne k nasi radosti farmareni odpadlo, no zima byla hrozna, takze jsme az na treti vyrazily k headmonkovi. Uz vim, ze bych spravne mela rikat abbot anglicky nebo opat cesky, ale rekneme, ze to je terminus technicus. Ten byl jako obvykle - na zacatku to vypada, ze ma vsechno dulezitejsi na praci, nez dvema holkach ze zapadu vysvetlovat zen, ale kdyz se rozpovida, sype se to z nej primo kulometne, hlavou pokyvuje do rytmu a nase otazky jen podvedome vnima a zakomponovava do sve reci skoro bez zastaveni. Bavi me to, ale Irinu ne, prijde ji, ze moc mluvi a nic nerika... Nevim... Mezitim se vyjasnilo a kdyz jsme odchazely z Silsangsy, otevrel se krasny vyhled na zasnezene vrcholky Jirisanu. Cestou nahoru hezky zapadalo slunicko za kraj udoli a vzduch byl uplne ledovy... a v utery rano nas cekala zamrzla voda z kohoutku u zachodu, musim rict, ze docela malebne zamrzla... jak se kapky rozstrikuji, udelaly krustu na trave, vetvich...

(Porad, porad ten samy vyhled... )

(Zamrzle umyvadlo u zachodu)

Behem dne se oteplovalo a hezky svitilo slunicko a podle predpovedi jsem vedela, ze zima neprisla na dlouho. Odpoledne jsem sla sama do skolni druziny, Irina musela do verejny skoly v Ayongu, za divnym panem ucitelem, nastesti naposledy. To nam fakt chybet nebude. Mela jsem ssebou nejakou hru pro deti, ale vubec na to nakonec nedoslo, protoze na programu bylo loupani a veseni kaki. Touhle dobou se kaki susi uplne vsude po vesnici, a i do druziny jedna pani privezla velkej kos. Deti dostaly skrabky, pani ucitelky si vzaly noze a uz se jelo.. starsi a sikovnejsi holky to potom vesely na provazky, aby se to dalo na suseni povesit. I kdyz nemela nuz, podarilo se jedny holcicce porezat, slupky byly uplne, ale uplne vsude, na obleceni, na zemi, na koberci, na stole... ale Korejci si zachovavali ten svuj klid :-D uzasny.

(Vedela jeho mama rano, ze bude loupat kaki?)

(Lepkave slupky vsude... ale decka bojovala statecne)

(Po boji)

(A takhle vypada vysledek)

Do druziny jsem se vypravila uz nachystana a sbalena na dvojdenni "temple stay". Behem nejake velke fotbalov mezinardni udalosti v roce 2002 se sekta Jogye rozhodla nabidnout moznost poznat pobyt v klastere v ramci programu "temple stay" - proste pobyt v klastere - laicke verejnosti, a i po skonceni fotbalu u toho zustalo. Nekdy je to jednodenni, nekdy pres noc, jindy i tydenni program ruzne intenzity, hlavni je ale jidlo a spani v klastere a ucast na vecernich a rannich zpevech. Protoze jsme "mistni" a v Silsangse se vyzname, necekala nas zadna velka sluzba, jen nam jedna pani z kancelare ukazala nasi mistnost, respektive dve propojene mistnosti se dvema vychody a nechala nas byt. Pred veceri, ktera je v 5.10 pro nemnichy, mnisi jedi pred tim v 5, dorazil Hansem, aby nas podporil. Sel s nami na jidlo, prosel s nami rad pro navstevniky, ktery je jen v korejstine a pak nas doprovodil na nase zpevy. Nechci rikat bohosluzbu nebo tak neco, protoze to to neni, i kdyz se tam uklani a stoji se sepjatyma rukama. Smyslem neni prosit o neco, ale pripomenout si Buddhovo uceni a sam si s nim popovidat o tom, jaky byl ten den. To nam rikal headmonk. Trva to jen pul hodinky, vsechno se zpiva sborem, za tukani takove tykve, castecne v korejstine a castecne v sanskrtu. Je to trochu hypnoticky, hodne se to opakuje a ma to rytmus, takze se dobre vypina a pul hodina utekla jako nic.

Pred nama byl dloouhy vecer a kratka noc, protoze ranni zpevy jsou uz ve 4.30, budi se na ne ve 4, bouchanim na bubinek mezi ubytovnami. Jeden z pokoju slouzi jako verejna cajovna, tak jsme si tam zasly na caj na zahrati, a pak zapadly do nasich kobek a cetly, ja jsem sila a hackovala a najednou ani nevim jak bylo deset a cas jit spat...

(Silsangsa by night)

Bala jsem se, ze budu mit problem se probudit, ale naopak, spala jsem napjate jako kdyz vim, ze rano hodne brzo vstavam na vlak, v ocekavani budiciho zvuku a opravdu tichy, ale ostry zvuk bubinku se ozval ve 4 a muj budik byl az na 4.15... jen jsem rozlepila oci a dostavila se na misto, vsechno bylo jeste tissi a klidnejsi a zpevy uplne stejne. Narozdil od mnichu jsme mohly jit potom az do snidane, ktera je v sest, spat, no a popravde, sly jsme spat i po snidani, protoze skolu jsme mely az od 11.20, takze stacilo na kopec v deset...

(Eun Young vybira kameny z pole)

Cekala nas lekce u tretaku, docela pohodova, a pak odpoledne farmareni, zase jsme vybiraly sutraky z pole, no prace nevdecna :-) Koncilo se ve tri, mely jsme sotva cas si precist maily a uz byl cas jit zase dolu do Silsangsy na veceri a zpevy. Zminila bych jidlo - v klasterech, co muzu rict zatim ze sve male zkusenosti, ze vari vyborne. Vegetariansky, ale maji pestrejsi vyber, nez ve skole a casto je tam krome polivky, kimchi a ryze jeste nejaka poradna dusena zelenina napriklad s tofu nebo ze zaludovym zele. To ja sice nemusim, ale spatny neni. Taky jsme meli nakladany lotusovy luzka, tipuju, to jsem jedla poprvy, prekvapive mi to chutna trochu jako orechy...
Po zpevech jsme zapadly do cajovny a kupodivu se na nas prisel podivat Ritch, americkej mnich a se susenkama! Myslely jsme, ze to nemaji povolene a taky ze ne, mezi veceri a snidani maji 13 hodin a nemaji nic jist, ale evidentne se to da obejit. Nabidly jsme mu nase susene kaki, on nam susenky a povidaly jsme o mniskem zivote, skolnim zivote, civilnim zivote... no az do skoro pul desate, a to je v devet oficialni vecerka, po ktere se nema vychazet.

(Moje pulka nasi komurky.. v pokoji neni nic krome police a na polici matrace, deka a polstar)

(V tomhle domku jsme bydlely, kazda vchod z jine strany)

Druhy den rano jsem se rozhodla zustat jeste na obed, Irina sla do mistni skolky pomahat a ja jsem sedela, cetla, sila, a okukovala jeste dopoledni zpevy, na kterych byli jen 3 mnisi, tak jsem se nepridala. Obed nezklamal, mnam, ale od 13.30 jsme ucily, takze byl cas bezet na kopec a pripravit se na lekci. Nas temple stay skoncil, vzhledem k tomu, ze jsme v klastere jedly uz predtim a trochu to tam zname, nebyla to tak zasadni zkusenost, ale shodly jsme se, ze ty zpevy jsou vyborne meditacni a uvolnujici a ze jeste zkusime zajit nekdy. Protoze tam verejnost normalne muze.

Po oducenych prvacich, jako obvykle sodovka, jsme meli jeste nas recycle workcampers club, kde jsme sili pejsky a jina zviratka z ponozek. Proto jsem v klastere porad jen sila, abych sveho pejska stihla dodelat vcas. Je trochu rozmazany, protoze jsem to fotila na fakt malickou clonu, ale snad v tom ty ponozky vidite.

(Muj very cute sock dog)

Deckam se nejdriv nechtelo ponozky obetovat, ale pak se tam nejake objevili, takze krome meho pejska vznikl Iriny kralicek a od ostatnich kocka, tygr z zlutohnede pruhovanych a prasatko z ruzovych ponozek. Me se taky nechtelo obetovat, proto jsem jedny vyhrabla ve skolnim - tridenem - odpadu a preprala, nez jsem se do pejska pustila, coz melo sve konsekvence. Na veceri jsme byly pozvane spolu s dalsimi ucitely k Jin Soon. Kdyz jsme dorazili, jako obvykle vecere ve vstupni hale, coz je obyvak, na zemi, vsimla jsem si, ze Young Jun ma uplne stejne ponozky, z jakych je muj pejsek... jestli jsou jeho nebo ne se asi nedozvim, protoze je to vzor docela obvykly, ale vsichnio se pak druhy den smali, ze pejsek smrdi jako Young Junovi nohy. No i po vyprani nevoni :-) Jin Soon jako kucharka nezklamala, nejen ze byl stul plny jidla, ale hlavim chodem byla vyborna smazena ryba na prirodno dovezena z Jeju, opravdu jednoducha chut, ktera nam chybela, protoze tady je ryba vetsinou susena nebo kalamar. Mnam, mnam, mnam.

(Vecere u Jin Soon pred prichodem hlavniho chodu)

(Loupeme buraky)

Potom jsme si vyloupali hromadu arasidu, ktere Jin Soon upekla v troube nebo nejak osmazila, nevim. Krome nas, hostitelky a Young Juna tam byli jeste dalsi dva ucitele, Tea Jun, co nam dela drevo a mlada holcina, Mirene se ji rika - je na vymene jako ucitelka na jine skole, tak jsme ji videli poprve, moc mila s rozumnou anglictinou. Na veceri se ve velkem drbalo v korejstine, ale obcas i v anglictine, a Mirene dovalila svoji dobrotu - soju, ve kterem byly nalozene tresne, takze z toho vznikla ovocna mnamka. No k arasidum se to hodilo bajecne, takze jsme vecer uzasne kulinarsky zavrsili.

Do skoly zpatky nas s Mirene nechaly jit pesky, nebylo to daleko, ale bylo to vtipne. Postrasili nas korejskymi duchy a dali nam dobrou radu - duchove nechteji ublizit, jen se chteji bavit, protoze se nudi. Proto strasi a hrajou si s lidma. Kdyz vas duch napadne, musite s nim bojovat a obejit ho zleva, pak vyhrajete. Pokud ho obejdete z prava nebo vas prehodi pres prave rameno nebo tak, prohravate. Co, to nevim :-D kazdopadne, Korejci jsou nekteri dost povercivy, ale Mirene se celou cestu tvarila hrdinne.

V patek nas cekalo uceni druhaku, tresnicka na dortu na konci tydne, jsou primo vzorny a je s nima velka zabava a taky se soustredi, jedna aktivita jim vydrzi mnohem dyl, nez jinym tridam... Odpoledne jsme byly ohlasene do skolni druziny, kde se hraly ruzne hry a vyrabely ozdobna zviratka z kartonu polepena prirodninami. Ale hlavne jsem mela ssebou padesatku, tj na portrety decek lepsi sklo, tak jsem si uzila foceni.


Rovnou odtamtud jsme jeli autem daleko do hor, na party a veceri, na kterou nas pozval jeden z rodicu. Ma tu dve deti ve skole, holku ve druhe a kluka ve treti tride, a v jedne horske vesnici ma vlastni restauraci. Uz jsem ho parkrat pred tim potkala ve skole, taky mluvi trochu anglicky a jeho nejstarsi syn pracuje v Australii jako manazer hotelu. Mela to byt zaroven nase good bye party, protoze ten nasledujici tyden tretaci dokoncuji projekty a budou potrebovat spoustu pozornosti ucitelu a ti na nas nebudou mit cas.

Do vesnicky se jelo serpentinami asi 40 minut, mluvila jsem po ceste s Kye Im o zacatcich korejskeho samanismu, ale udelalo se mi tak spatne, ze kdyz jsme vystoupili, tak jsem myslela, ze vrhnu, a ryzove vino ani ryby venku na grilu me vubec nelakaly. A vubec, ty ryby vypadaly tak hrozne slizce... nakonec me presvedcili na sklenicku ovocnyho vina, zlepsila se mi chut a vrhla jsem se i na pecene ryby. Korejci je jedi uplne cely, s hlavou i vnitrnostma, my jsme nejdriv vykuchavaly jen tu pro Evropany jednou bilou cast a pozdeji jsem uz zacala bastit vsechno, vcetne kuze, ploutvicek a vnitrku, jen tu hlavu, korejskou delikatesu, fakt ne. No po chvili nam rekli, ze to byl jen predkrm, ze hlavni chod nas ceka vevnitr... tak jsme jeste dozobavaly a pak sly do tepla, kde cekal velka vecere, kazdeho jeho miska ryze a rybi polevky, nektere i s hlavou a uprostred kazdych par lidi jeste jedna velka rybi polevka i s rybima vajickama... a spousta malych priloh, jako obvykle, k piti zase soju s ovocem a nejake jine na soju zalozene likery a jako dezert nekolik druhu ovoce... po dojedeni nas prinutili promluvit na tema, jake to bylo a jak se nam libilo a taky, jak uz je korejskym zvykem, zazpivat vsem. Utrpeni! Ale Mezi horami docela proslo , i jsem jim dokazala rict, o cem to je pisnicka.

(Predkrm na grilu)

(Rybi vajicka, velke kolo redkve... )

(Rybi hlavicka, korejska mnamka, kdo si da ocicko? )

(Chobotnicka z grilu)

Jak uz to Korejci umi, brzo byli nekteri navati a tak hodne brzo, uz v pul desate, kdy jsem se teprve vzpamatovavala z vecere a mela chut ji jeste necim zapit, zaveleli na odjezd. Moje ocekavani, ze se jeste nekam bude pokracovat se ukazala jako licha, takze jsme chvili po desate byly zpatky ve skole a to byla nase good bye party. Spousta dobreho jidla, dobreho piti, dobra zabava, ale v Evrope to holt tahneme vetsinou dyl.

(Tata od Seo Hyeon a Chang Moka, ten, co nas pozval)

(Hansem, nas koordinator)

(Dae Hoon kdyby nebyl ucitel, byl by herec)

(Mirine a Jin Soon)

Pred nami byla posledni nase sobota a zrovna na ni vysla komunitni akce. Sraz byl uz v pul devate velky kus od skoly, v Maedongu, asi 50 minut stezkou pres les, proto i snidane byla uz v sedm. Ukolem byl v Maedongu nabrat pytle a ostatni cleny komunity a cestou pres les naplnit pytle nasbiranym bordelem. Cestou tam jsme se divili, kde chteji ten bordel nabrat, protoze lesy jsou relativne ciste, ale jakmile jsem dostala pytel a zaostrila zrak, zacala jsem z lesa kousek od cesty lovit ruzne podivnosti. Nejvetsi ulovek byla mala cerna skladka pocitacovych komponentu, mysi, klavesnic, ruznych vnitrnosti a cedecek a cela stara tiskarna, coz jsme vytahali na silnici, ale museli pro to uz prijet autem, aby se to odvezlo.

Ostatni mensi pytle se donesly az do skoly, kde se to prebralo, vysypalo na jednu hromadu a deti a mnisi se do toho vrhli a jako vcelky to rozebrali do trideneho odpadu. Zapili jsme to zazvorovym cajem a zajedli mandarinkama, a bylo to zas super videt, ze kdyz se do neceho pusti cela banda lidi, je to fofr a vysledek je videt.

(Tridime odpadky)

Potom jsme uz jen cekali na nase navstevniky, Melisu, u ktere jsem bydlela v Soulu a bandu ucitelu anglictiny z Hamyangu, ktere mel dovest kluk, ktereho minuly tyden potkala Irina. Pro Melisu jsem dobehla dolu do vesnice, v jidelne nam schovali mnam mnam jajangbap (rejzi s cernou omackou), a pak jsme vsichni - ucitelu dorazilo 5 - vysedavali v ucitelske mistnoti u caje a snazili se vykopat na cestu. Ja jsem s timproblem nemela, sla bych hned, ale na ostatni padla lenora... takze kdyz jsme se vypravili, bylo fakt na hrane ujit ten vylet, co jsem sla tyden pred tim, no a kdyz jsem videla, jak se slimaci, tak mi bylo jasne, ze vecere ve skole asi nebude...

Sli jsme uplne stejnou cestou, po uboci udoli, trochu lepe jsme prozkoumali ten zahadny chram, ale krome spousty kamennych pagod v nem opravdu nic moc neni, hlavne ne zadny hlavni chram v tradicnim stylu, a pokracovali pres sedlo na druhou stranu. Nakonec jsem se trhla s jednim klukem, Brandonem, co chodil taky jako ja normalne a ne jako smrad a i kdyz jsme na ne dvakrat cekali, dorazili jsme do udoli o dobrych 20 minut driv. Uz se zatahovalo na zitrejsi dest, takze ani na foceni nebylo moc svetlo, a kolem pul seste se uz zacina pomalu stmivat... Ostatni dorazili za poradneho soumraku, tak jsme vyvinuly plan vecere ve vedlejsi vesnici, odkud nam jezdi autobusy, ale vyvstal problem, jak se tam dostat... Nakonec jel kolem autobus, opacnym smerem, ale na jasne otazky a gestikulaci rikal, ze do Macheonu jede... jel, ale nejdriv jel cca 15 minut na konecnou, kde dobrych 20 minut stal a teprve pak jel zpatky stejnou cestou a do Macheonu... Krome nas v nem byl dobrych 10 Korejcu, kterym to evidentne nevadilo a bylo jim to milejsi, nez cekat na autobusove zastavce ve tme...

(Polarni vyprava ve slozeni... no asi to tak dulezity neni, na facebooku se otagovali :-))

Z casovych duvodu jsme ostatni nechaly odjet zpatky domu a vystoupily u nas v Sannae a hledaly misto, kde se najit. Neverila bych, ze ani po vic nez dvou mesicich nepujdu na jisto, ale pravda je, ze jsme jeste ve vesnici nikdy nejedly... Nasli jsme ale dobre misto, v Koreji se vari vsude, a dali si bylinkovy bibimbap s pivem. Melisa byla s nama, protoze prijela na cely vikend, spala u nas v chaticce.

Jeste zbyvalo vyresit, co s nacatym vecerem. Nechtelo se nam nikde vysedavat, tak jsme se rozhodly si koupit nejake ryzove vino ssebou do skoly. Kupodivu, nikde v krame nemeli, ale vsichni shodne ukazovali stejnym smerem, do dalky pres most... no a kupodivu jsme tam opravdu nasly stacirnu makali! Typicka lahev za 30kc v prepoctu, fakt dobre cena! Jeste jsme u nasi pani v kramku nakoupily nejake krupky a vyrazily na pokoj. Melisa hrozne chtela videt hvezdy, protoze v Soulu je takove svetelne znecisteni, ze vubec videt nejsou, ale bohuzel byl hodne zamraceno, tak misto obvykle hvezdnate louky vykoukly tak dve nebo tri. V chajde jsme si rozlozily piti, jidlo, ja pivko, a povidaly az dokud nas nepremohla unava... coz bylo docela brzo :-)
(Stacirna makali)

V nedeli podle predpovedi prselo, takze jsme planovany velky trek na hreben odpiskaly a po snidani sedely u kafe, caje a susenek v ucitelske mistnosti az do obeda. Irina vypravela o svoji ceste do Ruska, ja jsem si poprve troufla si pujcit cajove nadobi a udelat poradny caj po korejsku. Po obede se mi je konecne podarilo vyhecovat ven a stezkou za skolou jsme vyrazili do galerie fotek Jirisanu. Neni to daleko a nikdy jsem tam nebyla, tak jsem byla zvedava. Bylo sice zavreno, ale pan z baracku pod tim, myslim, ze pan fotograf osobne, nam otevrel. A pak nas jeste svezl dolu do vesnice k chramu, coz jsme ocenily, protoze porad nepretrzite padala voda.

(V desti dolu kopcem)

(Holky si ochocily mistniho hafana)

(Galerie byla v krasne stavbe ze dreva, jilu a kamene, ktera umocnovala fotky... ne vsechny by otiskly v National Geographic, ale ten chlapek se po horach musel nachodit dost... )

V kramku u silnice jsme potkaly Ritche - kupoval si susenky :-) a pak odmitl jit s nama do chramu, protoze se musel zpatky vplizit zadem :-D vtipne. Provedly jsme Melisu chramem a pak nas zavolal Ritch, ze nam chce neco zajimaveho ukazat. Pani z chramu, ty, co tam vari, vyrabeli daenjang! Celou noc prazily a varily sojove boby, aby je druhy den rozmackaly na pastu, kterou potom lisovaly do formy ve tvaru veeelke cihly, krajely na kusy a nechavaly schnout. Pri tom schnuti pasta zaroven i fermentuje a ziskava svoji typickou chut. Mam rada tuhle pastu jako prilohu ke grilovanemu masu, ale polivka z toho me neuchvatila. Uzasne bylo videt, jake mnozstvi toho pripravuji, kvanta, a to vsechno pro vlastni potrebu klastera.

(Vana s rozmackanejma sojovejma bobama)

(A takhle to tam pani pechuje)

(Nevypada to vabne a ani to moc nevoni)

(Delali na tom celou noc a cely den a v tu chvili se uz tolik cihel susilo)

Priblizila se ctvrta, tak jsme se musely rozloucit, nalozit Melisu na bus do Soulu a vyrazit na kopec zahajit pripravy na posledni tyden. Nahrnula se na nas spousta prezentaci a reportu, ze jsme ani nevedely, kde nam hlava stoji. Teda, vlastne to nevim do ted, pozitri touhle dobou uz budu v Gwangju a bude to za mnou.

(Silsangsa in rain)

(Cekani na autobus)

(Dramaticke svetlo)

(Nebylo hezky, ale bylo teplo... )

Mala skola ve velkych horach - draft clanku pro Inex

Omlouvam se za gramatiku, musi tam toho byt spousta. Budu rada kdyz mi napisete, jestli to dava smysl a jestli je to jakz takz shrnujici, nejak se na to nedokazu podivat s odstupem...

Abyste si nepredstavovali Himalaje - tato mala skola stoji na kraji Jirisanu, coz je nejvetsi narodni park Jizni Koreje. V tomto parku je druha nejvetsi hora zeme, Cheongwangbong, ktera meri 1915 metru, tedy jen o nejakych 300 metru vice, nez nase Snezka. Koukam na tu horu kazdy den, je videt od baracku, kde bydlime, i z okna ucitelske mistnosti.

Skola Jakeun Hakgyo, coz v korejstine znamena "mala skola", byla zalozena pred temer deseti lety a v siti skol prijimajicich dobrovolniky je od roku 2003. Je to alternativni skola pro deti ve veku 12 - 15 let, v korejskem systemu je to "middle school", u nas obdoba druheho stupne. Ve trech tridach ma zhruba 45 zaku, takze je opravdu mala. Filozofie skoly je zalozena na trech zakladnich principech - buddhismu, ekologii a vztahu ke komunite. Vsechna tri temata se pri blizsim pohledu uzce dotykaji a vytvari neobvykly studijni program. Natolik alternativni, ze skola neni oficialne uznana a deti po jejim dokonceni musi delat zkousky, aby mohli pokracovat v dalsim verejnem vzdelavani a dostat se na stredni skolu. Ukolem dobrovolniku je studentum zprostredkovat kulturu sve zeme, ukazat jim, ze za hranicemi Koreje je cely svet a metodou konverzace a hry je motivovat ke studiu anglictiny.

Prave zacina posledni tyden meho temer trimesicniho pobytu na teto skole, tak je dobra chvile k bilancovani. Velmi zive si pamatuji prvni den, kdyz jsme s moji kolegyni Irinou po nekolikahodinove ceste ze Soulu autobusem a dodavkou prisly na vecer do skoly a dve ucitelky se zakladni znalosti anglictiny nas vzaly na prohlidku skoly. Suche zachody nevonely. Tepla voda dvakrat denne, rano a vecer po pul hodine, a zadna osobni kosmetika neni povolena, protoze odpadni voda tece primo do poli. Na myti vseho se pouziva jen ekomydlo, vcetne vlasu a nadobi. Potom nas vzaly do jidelny na veceri - ryze, kimchi (korejska fermentovana zelenina) a polevka byly ocekavane menu, protoze skola je temer vegetarianska, ale kdyz nas po dojedeni vyzvaly, abychom si do misky od jidla nalily caj, misku poradne vyplachly a caj vypily, mela jsem toho trochu dost. Nakonec nas odvedly do nasi chajdy - asi 150 metru za skolou stoji tradicni korejska stavba z dreva, slamy a jilu, vstupuje se zvenku rovnou do jedine mistnosti, kde je jedno okno, zarivka a dva male nizke drevene stoly - a to je vsechno. Okno a dvere jsou bez vyplne, jen zakryte papirem, v rohu cekaly dve matrace a deky, obleceni se vesi na bambusove tyce podel zdi. Jeste nam ukazaly, jak se zatapi ondol - tradicni korejsky system vytapeni, kdy teply vzduch z ohne proudi pod podlahou. Ohen si rozdelavame kazdy den samy. Pak nam popraly dobrou noc a nechaly nas ve tme v domecku samotne. Obe jsme predstiraly hrdinstvi, ale zpetne jsme si priznaly, ze jsme mely na krajicku.

Pak uz byly veci jen lepsi. S rannim svetlem se vsechno zdalo snazsi, vyhled na hory primo z nasi chajdy je uzasny, a v ucitelske mistnosti nas privitaly usmevy a poradny uvod do zivota skoly. Skola je internatni, takze deti jsou tu od rana do noci, cely den. Vyuka zacina ranni hodinkou, kdy si vsichni, deti i ucitele, spolecne 20 minut ctou, kazdy svou knihu, a pak bud medituji, nebo se uklani pro mir a lepsi svet. Korejci se uklani skoro porad, je to zdvorilost, ale 108 plnych uklonu az na kolena a celem na zem patri mezi zakladni buddhisticke ritualy. Pak nasleduje vyuka az do dvanacti, a po obede uz povetsinou lehci a volitelne predmety.

Mezi volitelne predmety patri siti, prace se drevem, strihani vlasu, japonstina, tradicni korejske bojove umeni, tradicni korejska hudba a zpev a capella. A taky odpoledni klub, ktery jednou tydne vedeme my dobrovolnice - protoze obe holdujeme rucnim pracem a ekologii, vybraly jsme si jako napln klubu rucni prace se zamerenim na recyklaci - vyrabeli jsme s detmi papirove korale, pletli z novinoveho pedigu kosiky a sili pejsky ze starych ponozek. Protoze ma skola jen 3 tridy a kazdou jsme ucily jen jednou tydne, mely jsme spoustu casu, ktery jsme venovaly ucasti na predmetech, kde nebyla jazykova bariera problem - mely jsme moznost se ucit hre na tradicni korejske nastroje, zpivat a procvicit se v korejskem narodnim sportu - skakani pres svihadlo. V pondeli a ve stredu odpoledne cela skola farmari - na skolnich pozemcich, nebo na pozemcich klastera Silsangsa, ktery je dole ve vesnici zhruba 20 minut pesky od skoly, nebo se pomaha nekomu z komunity. Sazeli jsme salaty na kimchi, sbirali jedle kastany, vybirali kameny z pole, coz byla prace vpravde nekonecna, nahazovali tradicni domecek blatem, proste pracovali vsichni spolecne rukama. Nasim nejoblibenejsim dnem je utery odpoledne, ktere travime ve skolni druzine s mladsimi, velmi hravymi a bezprostrednimi detmi.

Komunita, komunitni zivot a heslo "Ja jsem, protoze ty jsi. Ty jsi, protoze ja jsem" jsou jednim z piliru filozofie skoly a uzce souvisi s buddhismem a jeho predstavou vzajemne zavislosti vseho na svete. Skola patri ke komunite, ktera vznikla kolem klastera Silsangsa, a zahrnuje farmarskou skolu pro lidi, kteri se rozhodli zmenit svoji zivotni drahu, potom skolku a skolni druzinu pro deti lidi z komunity, vyzkumnou stanici ekologickeho zemedelstvi, obchod s biopotravinami a take zhruba 30 mnichu z klastera a tamejsi zamestnance, celkem zhruba 200 lidi. Komunita si navzajem pomaha - mnisi uci ve skole, deti farmari na pozemcich klastera, skola dostava vypestovane suroviny, vsichni spolecne podnikaji akce jako sbirani odpadku, roznaseni jidla chudym a starym lidem ve vesnici, ucastni se demonstraci nebo dvakrat rocne vyrazi na piknik.

Poznat blize buddhismus byla jedna z mych motivaci pro ucast na tomto projektu. Neco jsem doma cetla, ale mela jsem strach z neznameho a taky velky respekt. Hned v druhem tydnu projektu jsme dostaly moznost setkat se s predstavenym klastera Silsangsa - k nasemu velkemu stesti zil a studoval dlouhou dobu v Indii, takze mluvi anglicky, a domluvili jsme si pravidelna setkani nad cetbou, kterou nam doporucil. K nasemu prekvapeni i hodne dalsich mnichu mluvilo anglicky, bud drive cestovali, nebo umeli ze skoly. Zjistily jsme, ze mnisi hodne vtipkuji, delaji si srandu jeden z druheho, casto se smeji a vubec nejsou tak odtaziti a vazni, jak se muze pri zbeznem setkani zdat. Maji i svoje slabosti, napriklad utikaji zadnimi vratky z klastera si koupit neco sladkeho na zub. Vedeni klastera nam umoznilo dvojdenni pobyt vcetne prespani, jidla a ucasti na ranni a vecerni ceremonii - vstavani ve 4 hodiny rano je krute, obzvlast kdyz si mnisi narozdil od nas nemohou jit az do snidane jeste trochu zdrimnout.

Blizi se konec projektu, a ja tridim fotky a pomalu se loucim se skolou. Byly to uzasne tri mesice. Pristi dobrovolnici prijedou na rok, a myslim, ze je to dobre - za dva mesice jsme se teprve se vsim seznamili, deti se prestaly ostychat, zjistily jsme, s kym chodit po horach, kam chodit sio vecer popovidat... a najednou je cas tu vsechno nechat a jet domu. Odvezeme si krome spousty fotek a vzpominek i zkusenosti, novy pohled na to, jak se da zit a jak malo nekdy clovek potrebuje k stastnemu zivotu.

Jeste bych rada rekla neco k tehle uzasne zemi. Jestli ma Jizni Korea neceho hodne, tak hor a obyvatel. Na uzemi jen o neco malo vetsim, nez Ceska Republika zije petkrat vic lidi a narodnich parku maji dvacet. "Hiking", chozeni po horach, je narodni sport a na podzim se vsechny stezky zaplni Korejci, co vyrazili na vylet, at uz jdou jen dve hodinky tam a pak zpatky na piknik, nebo to jsou skalni horale s batohem skoro vetsim, nez ja.

Mam stesti, ze tu muzu byt prave v tuhle krasnou podzimni dobu. V Cechach je pozdim casem pliskanic a mlhy, ale v Koreji je to nejsussi a nejslunecnejsi obdobi, kdy teploty klesnou z ohromnych veder do prijemnych mezi, prestanou pravidelne srazky z tepla, obloha je jasne modra a slunicko rozzari ruznobarevne listy stromu. Myslela jsem, ze Korejci svoji propagandu podzimu prehaneji, ale musim jim dat za pravdu - na podzim je tu nadherne.

Dalsi, co stoji v tehle zemi za pozornost, je korejska pohostinnost a jidlo. Kdykoliv jsem v horach na treku jedla sama, Korejci me pozvali k jejich pikniku, nekdy nas chytali na ulici, nabizeli nam ovoce nebo zvali na sklenicku soju, korejske dvacetiprocentni palenky. Klasicke jidlo se tu sestava z ryze, ruzne nakladane, fermentovane a dusene zeleniny a polevky. Korejci take casto griluji a podniky, kde je na kazdem stole gril, co si host sam obsluhuje, jsou velmi oblibene. K jidlu casto piji makali - slabe ryzove vino, ktere mi ze vseho znameho nejvic pripomina burcak. Myslela jsem, ze se mi ryze trikrat denne bude brzo zajidat, ale nasemu kuchari se i z mala dari pripravit pestra jidla a vim, ze mi korejska kuchyne, zdrava a netucna, bude moc chybet.

Pokud premyslite, kam vyjet na dobrovolnicky projekt, kratkodoby nebo dlouhodoby, muzu Jizni Koreu jen doporucit. Prijimajci organizace IWO ma projekty velmi dobre pripravene a o sve dobrovolniky se stara. Krome krasnych hor, dobreho jidla a milych lidi je tu spousta historickych pamatek a vyznamnych buddhistickych klasteru. Zivotni uroven je vysoka, cestovni ruch rozvinuty, verejna doprava na vyborne urovni, presto i behem cestovani nekdy den nebo dva bilou tvar neuvidite. Vsichni mi znami, co byli prede mnou v Koreji me varovali, jak je ta zeme chytlava - uz verim, ze je to opravdu vztah na cely zivot.

A great gift from "my" monk

Ti z vasi, kteri nectou anglicky nebo jsou na facebooku mi prominou, pro uplnost repostuju moje dnesni ublognuti z facebooku:

The ones of you which read my blog know that on our trip to Neajangsa i was appointed to accompany one of the novices of Silsangsa temple during our picnic day. We have not talked much, but in the evening i gave him a small gift, as i was told to do. When we met next time, he surprised me by giving me a great book. I was given some buddhist reading before by the abbot of the temple, but it was either too complicated and particular, or too simplyfing. The book he gave me is Walpola Rahula's 'What the Buddha taught' written in 1958 and it explains the fundamentals, the most ancient part of Buddhism which is common for both Mahayana and Therevada Buddhism. I am so eager to read the book, but since my project is coming to the end, there is a lot to do... I just would like to share a quotation, few paragraphs which i read last night.

I would like to explain why this quotation was so "enlightening" for me, but the ones i talked to about my religious opinions know that what i look for is not a God, but the way how to live a good life, which the religion usually gives you. Not that i would need labels so much, but reading this felt actually liberating.

The question has often been asked: Is Buddhism a religion or a philosophy? It does not matter what you call it. Buddhism remains what it is whetever label you may put on it. The label is immaterial. Even the label 'Buddhism' which we give to the teaching of Buddha is of little importance. The name name one gives it is inessential.

What's in a name? That which we call a rose,
By any other name would smell as sweet.

In the same way Truth needs no label: it is neither Buddhist, Christian, Hindu nor Moslem. It is not the monopoly of anybody. Sectarian labels are a hindrance to the independent understanding of Truth, and they produce harmful prejudices in men's minds.

There is true not only in intellectual and spiritual matters, but also in human relations. When, for instance, we meet a man, we do not look on him as a human being, but we put a label on him, such as English, French, German, American or Jew and regard him with all the prejudices associated with that label in our mind. Yet he may be completely free from those attributes which we have put on him.

People are so fond of discriminative labels that they even go to the lenght of putting them on human qualities and emotions common to all. So they talk of different 'brands' of charity, as for example of Buddhist charity or Christian charity, and look down upon other 'brands' of charity. But charity cannot be sectarian; it is neither Christian, Buddhist, Hindu nor Moslem. The love of a mother for her child is neither Buddhist nor Christian; it is mother love. Human qualitites and emotios like love, charity, compassion, tolerance, patience, friendship, desire, hatred, ill-will, ignorance, conceit, etc., need no sectarian labels; they belong to no particular religions.

To the seeker after Truth it is immaterial from where an idea comes. The source and development of an idea is a matter for the academic. In fact, in order to understand Truth, it is not necessary even to know whether the teaching comes from The Buddha, or from anyone else. What is essential is seeing the thing, understanding it.

Zbytek tydne, prevazne prochozeny

Bezi mi predposledni tyden ve skole a pisu o tom minulem. Protoze se delo porad neco, pisu nadvakrat, ale tenhle tyden se taky porad neco deje a urcite se bude dit i ten pristi. A to nam rikali pri zahajeni projektu v Soulu, ze v tehle skole je spousta volneho casu... abych mohla napsat tohle, nesla jsem na hodinu tradicnich bubnu, protoze za hodinku a neco jdu dolu do vesnice, nejdriv do druziny a pak do klastera, kde budeme dve noci, od utery do ctvrtka.

Skoncila jsem ctvrtecnim ranem a Jun Sungovym utekem za meditaci. Odpoledne jsme meli workcampers recycle club, na ktery Irina prisla s napadem kolazi z latek. Coz se mi libilo, sly jsme do odpadni boudicky vybrat hadry, co deti vyhazely, kartony a uz se jelo. Docela je to bavilo, kazdy vymyslel neco uplne jineho... bohuzel moji krajinku "Jirisan ve svitu mesice"
jsem nevyfotila, pac jsem ji odeslala pryc, ale byla jsem na ni patricne hrda :-)

(Workcamper's club, vyrobky deti v popredi)

V patek hned po obede Irina utikala za nakupy a civilizaci do Namwonu, ale ja jsem nic nepotrebovala a navic na me skocil bacit, tak jsem se nepridala, jen jsem s peknym paklikem dopisu zasla na nasi postu v Sannae a pro nejaky susenky ke kave. Jak jsem uz hlasila na facebooku, pan vedouci posty me privital slovy "Long time no see" a pani za prepazkou si i po trech tydnech pamatovala, ze nechci nalepky z masiny, ale opravdovy znamky. Konecne. I na nasi poste maji kafe zdarma, a pan vedouci se snazil ze zpatecni adresy precist moje jmeno. Pak jsem sla pro susenky, no jestli jsem psala o te pani, co pro nas vyndala jablka z vlastni lednice, tak k ni. Byla cela nadsena, ze me vidi a neco povidala korejsky, myslim, ze je to jedna z tech, co odmitaji vzit na vedomi, ze ne-ro-zu-mi-me, i kdyz na nas mluvi pomalu a nahlas :-D nepomaha. Snazila se mi i prodat juice, co jsem minule chtela a ona nemela :-D Cestou zpatky kolem skoly jsem potkala spoustu holcicek, co znam ze skolni druziny, vesely se tam na nejake prulezky a chtely vysadit nebo sundat a tak vselijak, az prijel skolni bus, do ktereho me nasackovaly a jelo se do druziny :-D

(Mnich bez boty)

Pani ucitelky me videly rady, to ony vzdycky a jsou moc mile. O jedne z nich, decka ji rikaji Sil sem, jsem uz psala minule. Zrovna jsem ve skolce taky zastihla mnicha, co tam jednou za tyden odpoledne chodi - byl to ten fotograf z vyletu, ktery nam po Kye Im poslal poslal kazde s Irinou nekolik velkych fotek hned den nebo dva pote, takze jsem mela aspon moznost osobne podekovat. Bylo uzasne sledovat, jak si na nej deti dovoluji a jak si s nima umi hrat -takze ted jsem prozmenu fotila ja jeho. Deti mu schovaly boty, takze zustal bez bot na podeste pred druzinou a deti si tam z nej delaly srandu. Tak neuveritelna situace, vezmu-li v uvahu vsechen ten respekt a umerenost, kterou v chovani k mnichum maji ostatni. Ale on jim nebyl nic moc dluzen, potom, co mu botu vratili, s nima hral letadlo a vubec vypadal, ze ho to hrozne bavi.

(Deti se bavi dobre)

(Hrajeme badminton)



Kdyz odesel, hrala jsem s holcickama badminton, ani jsem se nemusela snazit je nechat vyhrat, slo to skoro samo. Pak byl cas na svacinu - prekvapil me velky obrad myti rukou, kdy si kazda musi od pumpy na myci stul prinest velky lavor vody, umyt si v nem ruce a pak vodu vylit na travnik. Je to ritual - nesmim si vzit maly lavor, nesmim si umyt ruce pod tekouci vodou - tak dlouho me postrkovali, az jsem to radsi udelala po jejich. Pred jidlem se kratce pomodlili - prici se mi tomu rikat modleni, protoze v tom neni zadny Buh, jen podekovani za to, ze maji dobre jidlo. I kdyz je to svacinka, vetsinou je to nejaka soucast korejskeho jidla - ted jsme meli ryzi s jajang omackou, cinsky styl. Neco, co by urcite chutnalo i Evropanum bez uchylky na korejskou kuchyni. Po jidle asi ve 4 sli bohuzel vsichni studovat do jine budovy, tak jsem odesla zpatky na kopec do skoly, ale zazitky z vesnice fakt natesena, i po ceste jsem fotila vsechno, co mi prislo do cesty, vcetne naseho Hadiho udoli opet.

(Myci ritual)

(Nejvetsi potvora v druzine... prave zlila svym skopikem nohy jedne jine holcine)

(Kratke podekovani za jidlo, nez se vrhnout na pajeon. Ve predu Sil sem)

(Tenhle kluk mi minule rikal, ze ma anglicke jmeno John a nakreslil mi hezkej korejsko-anglickej slovnik o 10 slovech. A ted si me nepamatoval. Nechapala jsem, dokud mi ucitelky nerekly, ze ma nador na mozku, a tak spatne vidi a zapomina hodne veci)

(Kawi bawi bo... aneb kamen nuzky papir... )

(Maly "John")

(Objevila jsem zrcadlo po ceste )

(Pohled z dola na nasi jidelnu a nad ni v patre ubytovnu studentu. Z druhe strany vypada budova jen prizemni. )

V sobotu jsem "skipla" telocvik, necitila jsem se dost fit a taky jsem chtela jit na vecerni prochazku po horach, kterou nam slibili ucitele, tak jsem si na ni stradala energii. Byla to klasicka ukazka jejich komunikace s nami, v podstate krome toho, ze jdeme v sobotu odpoledne a v noci se vratime jsme nic nevedely, kam, na jak dlouho, jak s veceri, v kolik, na jaky bus... tak jsme se zaparkovaly s batuzkem a v trekovem v ucitelske mistnosti a cekaly... bylo krasne teplo na slunicku, takze jsem si pred skolou i dala dvacet. Konecne jsme ve tri vyrazili k Tae Hoonovi, kde nasledovala hodina cekani, az vylozi drevo a jeho zena pro nas nachysta jidlo. Pak se nas do korejskeho univerzalniho vozidla nasackovalo 8 - 3 dospeli vpredu, 4 vzadu a jeste Tae Hoonova dcerka a vyjeli jsme smer Jirisan, jen kousicek za Macheon do jednoho z udoli, ktere vedou nahoru na hreben. Autem se da vyjet docela daleko, takze jsme zaparkovali az u zavory, coz nam zkratilo vystup proti ceste od autobudu o dobrou hodinku. Kolem pate jsme vyrazeli nahoru, jeste bylo hezky svetlo, i kdyz ne plne, a bohuzel pribihalo i spousta mraku. Cesta se tahla porad mirne vzhuru, krasne siroka po otevrene strane udoli s vyhledem na vesnice dole. Sli jsme asi dve hodinky a mezitim prisla uplna tma a vysel mesic, ale jak hezky zaril, oci si ze soumraku na tmu privykly a az cca 300 metru pod hreben jsme sli bez svetel. Poslednich 300 metru vystupu na shelter Byeoksoryeong jsou prudke kamenite schody, takze to tu baterku chtelo. Nahore nas cekala zima, ficak, a mraky valici se pres hreben. Konecne jsem poprve vyzkousela moje nove trekove rukavice. Ale netrvalo to dlouho a zapadli jsme do kuchyne shelteru, uzit si pravou korejskou trekovou kulturu :-D Kuchyne byla zaparena, plna lidi varicich na plynovych varicich ramyon, smazicich slaninu, kalicich soju, v trekovych obleccich, na zemi, na plachtach, na stojaka u vysokych plechovych pultu. A plna, ze se nebylo kam hnout, taky sobotni noc je na sheltrech nejrusnejsi.

(Ta fotka je maznuta, ale je na ni nejlepe videt, v jake vysce pracuji sberaci kaki. Foceno z jednouciho auta. )

(Dcerka se nosi... je ji asi 5 let, takze na to ma pravo)

(Vyhled do udoli na zacatku cesty)

(Kuchyne shelteru byla uplne napraskana)

Zenske postavaly a kecaly a jediny chlap vypravy, Tea Hoon, prinesl vodu a uvaril jidlo pro vsechny. Na miste vareny byl jen ramyon, instantni nudlova polevka, ale jeste jsme meli kimchi, moc dobre, nejake maso, par zelnych listu, my jsme prinesly velikanskou hrusku jako dezert... rozumna vecere. Pak nas cekala ta sama cesta dolu. Mesic byl stridave za mraky, a kdyz vykoukl, bylo to, jako by se rozsvitilo. Nikdo nefotil, nebylo co, jen ja jsem zvedave prohanela D20 na ISO 1600 abych zjistila, co se jeste da vyfotit. Docela dost, ale kvalita mizerna.

(Zenske cekaji na veceri - zprava Tea Hoonova zena s dcerkou a Eun Young, ucitelka s oholenou hlavou)

(Prave vykoukl mesic... ISO 1600 a automaticke vyvazeni urovni)

Cesta dolu se zdala skoro delsi nez nahoru, a mala byla fakt statecna - ne ze by to vsechno usla, rodice ji poponaseli, ale vubec dobra, ze vydrzela a nevyvadela a nebrecela ani trosku. Kolem desate jsme dorazili k autu a jeste vyhlasili u nejblizsiho potravinoveho obchodu - otevreneho, v sobotu po desate v noci v mistni male vesnici - pauzu na plechovku pivka. Zassssycelo. Byl to pekny maly vyslap, i kdyz jsem se dostala na hreben teprve podruhe, tentokrat jsem z toho krom dobrych nudli do zaludku nic moc nemela, ale jako zazitek toho, co jsou trekujici Korejci ochotni podniknout fakt zajimave.

(Svacilo se primo na ceste)

(Mesic ve vetvich)

(V deset vecer, kratce pred uplnkem, ISO 1600 a automaticke vyvazeni urovni)

Ve skole me jeste cekalo prekvapeni v podobe dohasinajici haloween party - prisla za mnou hrozna strasidelna mrtva carodejnice a taky japonsky duch a ochotne se nechali fotit, tak jsem toho vyuzila. Predevsim Eun So jako carodejnice vypadala neuveritelne bubu. Fotky kazi nastaveni fotaku na foceni venku za tmy, nebyla jsem tak pohotova, bohuzel.

(Eun So jako mrtva carodejnice)

(Carodejnice a japonsky duch, fakt byly bubu)

(Na tehle fotce by se ani sama nepoznala ;-D)

V nedeli jsem chtela vyrazit na kratky trek po stezce, ktera vede kolem skoly, nebo za jednou z pamatek v udoli, jeste tam byl klaster a jeden velky tesany Buddha, ktere jsem nevidela. Delsi internetovy pruzkum v korejstine mi rekl, ze ta stezka vede vlastne do toho udoli primo k tomu chramu, tak jsem mohla dat dve mouchy jednou ranou. Sebrala jsem lunchbox od snidane a chvili pred polednem vyrazila na cestu. Pocasi nevypadalo privetive, byly velke mraky a bala jsem se deste, ale prijemnym prekvapenim bylo, ze odpoledne vsechny zmizely a udelalo se krasne jasno.

Nejdriv jsem sla nad nasim udolim po uboci, po stejne stezne, jako jsme sli s Pavlem pred dvema mesici. Vsechny jsem zdravila a vsichni zdravili me a na stezce to bylo jako na Vaclavaku, hrozne moc lidi. Kousek od skoly jsem potkala nase studenty - ne ze by sli na trek, ale meli v ramci nejakeho projektu zpracovat pruzkum o navstevnicich Jirisanu, tak tam zastavovali lidi a ptali se. I me se nakonec vyptali, po velkem povzbuzovani, ze to spolecne nejak v te anglictine zvladneme. Dostala jsem za to krasny korejsky notysek a pokracovala k zajimavym pagodam, kterych jsem si vsimla, uz kdyz jsme tudy sli s Pavlem. Ale ted me zajimalo vic, co to je - vrata o par desitek metru niz byla zavrena, a jinou cestu jsem nenasla, takze si tenhle zahadny chram pridavam na seznam cilu.

(Studentky s dotaznikem)

(Zahadne pagodky v nasem udoli)

Po ceste me zase chytl korejsky zajem a pohostinnost - na uzke stezce po kraji ryzoveho pole me nenechali projit dal, dokud jsem si od nich nevzala kousek jablka, a kdyz jsem k tomu dodala - saghwa, gamsaghamnida (jablko, dekuji), trvali nadsene na tom, ze si musim vzit jeste jedno. Cesta se prehoupla z betonu na lesni a po chvili pres sedlo hor do dalsiho udoli nad Macheonem, zacla klesat zpatky k rece. Mezi sklizenymi ryzovymi policky, stromy s kaki, ktere jsou prave v dobe sberu, jeste stale rostoucimi ohromnymi kimchi salaty. Kdyz uz jsem myslela, ze se cesta sklopi a vyhodi nas dole v udoli, zvedla se a pres nekolik kamenu a skal hezkym lesem vedla dal a pak nas necekane vyhodila primo u hnizda cajoven a obcerstvoven na konci cesty.

(Sladka plnena houska na svacinku - prekvapeni po nakousnuti - netusim, co to zelene bylo, ale bylo to hodne sladke a jinak docela neurcite... )

(Sklizena ryzova policka)

(Podel cesty krmi a napaji Korejce improvizovane hospudky ve foliacich, drevenych boudach, nebo jen pod plachtou pod stromem)

(Jeste nesklizene kaki s vyhledem na hory)

(Kimchi salaty, kaki strom a sklizena ryzova pole... zemedelske zatisi zacatku listopadu)

Proc pisu nas. V te posledni casti jsem narazila na rodinku, se kterou konverzace presahla zdvorilostni pozdrav. Meli ssebou totiz dceru, Min Soo, petadvacetiletou holcinu s opravdu slusnou anglictinou, takze jsme se zapovidali, hlavne jsme se bavily spolu, ale nekdy prekladala i tatinkovi. Jsou z Busanu, on manazer, ona ma vlasti obchudek s hanboky a dcera dela nekde v administrative. Byla v Cechach, v Praze a v Krumlove, na sve backpacking trip Evropou se sestrou. Takze mluvit bylo o cem. Pozvali me na caj na terasu s vyhledem na hlavni hreben Jirisanu, a kdyz Min Soo vytahla sve lomo LC-A, malem jsem odpadla. Zrovna pred par dny jsem lkala, ze jsem si ten fotak ssebou nevzala, ze mi lomicko chybi a pak tohle :-) vyfotila nam spolecne lomo, tata nas vyfotil D20 a i jejim fotakem a ja jsem pak vyfotila celou rodinu. Jeste jsem dostala ryzovy kolacek, slibila navstevu v Busanu a uz jsem jsem padila nahoru k dalsim cilum, protoze oni si brali taxika zpatky k autu, ktere nechali na zacatku cesty.

(S Min Soo, foto by tatinek... grrr... ne ze by mu meli ruce upadnout, ale vite, proc vrcim... )

(Rodinka z Busanu)

Prede mnou byly dva klastery, ktere jsem tipovala asi pul hodiny cesty od vesnice Uitan, kde cesta koncila - Byeksongsa a Seoamjeongsa. Vyslapla jsem si udolim po asfaltce az na rozcesti mezi klastery a jako prvni jsem si vybrala Seoamjeongsu. Bohuzel o ani jednom z nich nic nevim, jak jsou stare a tak, ale oba klastery vypadaji pomerne nove nebo aspon nove dostavovane. Informacni cedule nebyly, nebo aspon ne v anglictine, tak jsem nestudovala a jen koukala.

(Pohled zpet od vstupni brany do Seoamjeongsy)

(Bohuzel ta hloubka udoli moc zachytit nesla, ale fakt krasne misto)

(Zatisi pred hlavnim salem u pramene vody... pobavilo)

Tenhle klaster byl pomerne zvlastni. Vysoko vystrceny na svahu tak, ze z nej byl vyhled do dalky a hloubky, nalepeny na skale jak hnizko, behem chvile ve me vyvolal pocit, ze nejsem v Koreji, ale spis v Indii. Hlavni sal byl vytesany ve skale, castecn postaveny z kamennych panelu, plny soch Buddhu, boddhisatvu a dalsich laskavych i hruznych bozstev byl pusobivy, kycovity, hodne jiny nez korejske chramy a plny modlicich se Korejcu, ze skoro nebylo kam slapnout.

(Klanici se, prinasejici jidlo a penize... Korejcu vsude plno)

(Bocni oltar hlavniho salu Seoamjeongsy)

Pomalu se blizila pata a cas otocit se ke skole, tak jsem jeste zabehla podivat se na Byeksongsu. Budovy vypadaly nove, krome zvonice, i hlavni sal, ktery nejaky novic prave zaviral, takze jsem se dovnitr ani nepodivala. Ale cesta za hlavnim salem me zavedla jeste vys nahoru nad chram, kde byla stara kamenna pagoda, krasne borovice a vyhledy udolim Chilseong na Jirisan, takze i tenhle chram stal za to. Sebehla jsem dolu k parkovisti a chytla dva rychle stopy tech cca 10 km k Silsangse, takze o teplou veceri jsem neprisla.

(Totemovy muz u cesty asi drive hlidal hezci cestu... ted az do klastera vede asfaltka)

(Zapad slunce)

(Jeden z mensich chramu)

(Podzimni listy v Byeksongse)

(Borovice, pagoda a Jirisan)

Prede mnou nedelni vecer a pak cely predposledni tyden... a to jsem nevedela, co me ceka po probuzeni, ale to az do pristiho blogu :-)


(Hadejte, co to je? :-D)