Purunkum a Maisan

Cestu do Anseongu jsem celou prospala, ono tohle rychlovypinani prijmu ma svy vyhody, ale vzdycky se vzbudim jak vyorana mys. Byla tam tma, zima a do skoly dobry 4 km po silnici. Nastesti nas bylo devet a u autobusaku byli tri taxici, ktery nas za necelych 5000W za auto odvezli. To pisu, abyste si nemysleli, ze si dobrovolnici zijou na vysoky noze a jezdi si kazdej den tagem :-D

Po tme jsme ve skole nic nevidely, Mirella nas rovnou vzala na kolej. Jakej je hezkej preklad pro anglickou frazi "hang out"? No proste jsme se poflakovaly v Mirelline pokoji, s tim, ze 20.30 je cas na vecerni snack a potom nas ubytuji. Pro mistni studenty bylo 7 cizinek na navsteve u jejich dobrovolnich dobra atrakce, i kdyz bilych nas bylo jen par.

Kdyz jsme se blizi k jidelne na vecerni snack, uzasne tam vonely maslove susenky. Tak, ze bych proskocila oknem. Videla jsem oknem flasky mlika na stole tak jsem se hrozne tesila. Byly sladky peceny brambory. A ta vune se mi nezdala, ale to byly susenky na zitra, do studentske kavarny. Chjoooo. Sladka brambora dobra, no.

(Studentka vydava Mirelle jeji sladkou bramboru)

Abych vam rekla neco o skole. Jmenuje se Purunkum, neboli Green Dream neboli Zeleny sen. Je to alternativni stredni skola, tj decka od 15 do 18 let, trileta. Je stejne jako nase skola usazena blizko narodniho parku, nad udolim, jen trochu bliz silnici, sotva pet minut. Ale za to do nejblizsi rozumne vesnice to jsou 4 kilometry, ktere jsme museli vcera jet tagem. Skola ma asi 120 studentu, a je zamerena na zemedelstvi, vztah k prirode a umeni. Kazdy rocnik ma svoji hudebni kapelu, delaji hodne keramiky, maluji, skola je vyzdobena obrazky, ktere udelali studenti... Je na prvni pohled videt, ze skola je o dost bohatsi nez nase - muze cerpat statni dotace a studenti nemuseji delat rozdilovky. Maji velkou pocitacovou mistnost, krasne nove ubytovny pro studenty, a areal je opravdu veliky, s hristem, velkou vybavenou ucebnou anglictiny, vlastnim malym nurebangem, atp. Pracuje tu Mirella, kterou znate, a Intan, coz je docela mlada holcina z Indonesie, ktera je v cizine poprve. Indonesie s Korejou docela spolupracuje na dobrovolnickych projektech a vsichni Indonesani se znaji uz z minulosti z projektu v Indonesii a Intan tu ma taky svoji nejlepsi kamaradku, Amidu, na projektu s Xin Xi. Pro nasi navstevu jsme si vybraly prave tenhle vikend, protoze jednak skola je nedaleko od Jeonju a druhak byly naplanovane oslavy deseti let skoly, s vecernim programem.

Po vecernim snacku nas Mirella provedla po skole, zastihly jsme studenty trenovat na zitrejsi vystoupeni tradicni bubny a posedely v ucitelske mistnosti, kde bylo aspon trochu teplo a pak se sly zase schovat na koleje. Kolem desate prisla spravkyne koleji, vypada jak studentka, a jmenuje se Hee. Coz je v anglictine celkem matouci :-D Pridelila nam dalsi dve mistnosti, takze jsme se rozdelily po trech a rozhodly se tichou studijni hodinku, ktera je od desiti do jedenacti, preckame na svych pokojich a pak se jeste sejdeme a pokecame. V jedenact vsechny spaly, vcetne me. Usnula jsem u knizky a vzbudila se az o pulnoci, kdyz holky zhasinaly, a sla se umyt.

(Purunkum pred polednem)

(Udoli u skoly)

Rano ranicko jsme se vykopaly na snidani, a pak se nikomu nic nechtelo. Tak vetsina sla zase spat, a my jsme s Henriettou obsadily pocitace. Do obeda jsem se jeste sla projit po okoli - stejne hory a udoli osazene policky, kde to jen jde, jako u nas v Sannae. S holkama jsem se potkala az na obede - vypadaly rozespale a kdyz jsem se ptala, co budou delat do ctyrech, nez zacne ten slavnostni odpoledni program, tak rekly, ze spat. Uuuuuaaaaa!

(Vsechny ospalky pokupe)


(Pohled na Anseong od hrobecku)

(Altanek nebyl zadny stary architektonicky kousek, ale docela ucelova stavba)

(Vyhled na druhou stranu, na narodni park Deogyusan)

Charleen odjizdela a jeden z ucitelu, anglictinar, Mr. Cho ji vezl ty 4 km do Anseongu, tak jsem zlakala Xin Xi a vzali jsme to jako prilezitost k pruzkumu. Anseong je mala prdelka, nic tam, takze jsme zamirily na kopec nad mestem, kde stoji bily pavilonek. Nejdriv jsem to vzala malou pesinkou, ktera nas jen zavedla na uboci mezi spousty korejskych hrobecku, ale pak jsme narazily na tu spravnou a vylezly az na horu. Opravdu zajimavy byl vyhled na jednu stranu na Anseong a za dalnici do udoli a na druhou stranu na narodni park Deogyusan, nad kterym se sbihaly osklive tmave mraky. Pak uz nas cekalo jen nezabavnych par kilometru po silnici zpatky ke skole, kde jsme nasly devcata kupodivu vzhuru, cekaly na zacatek ceremonie. Ta byla ale cela v korejstine a hudba mela byt az po veceri, tak jsme si sly projit vystavy, kavarnu a prozkoumat dalsi zajimavosti skoly. Vecere byla nastesti uz v pul seste, a pak jsme se rozhodly podporit studenty dalsi navstevou kavarny, protoze tam meli ty dobre maslove susenky, co vcera tak krasne vonely... a jasminovy caj! Teeploucky a dobroucky.

(Holky se sly podivat na slepice)

(Mirella i Amida jsou heeerecky)

(Krome Mirelly a Mr Cho uci na skole anglictinu jeste jeden Kanadan, co se tu ozenil a ma mimino, Nicholas. A ten poradal podpisovou akci pro sveho kamarada z Tibetu, co byl zatceny jako nelegal v Koreji)

(Irina v umelecke instalaci studentu)

(Vecere)

Konecne se v sedm zacalo dit neco jako program. Zaujala jsem strategicke misto u mobilni opekarny sladkych brambor. Vsechno se konalo venku pred skolou, pred podiem byla spousta zidli a vzadu, daleko za zidlemi, obcerstveni a sezeni se svetlem. Mobilni opekarna stala trochu stranou, aby jedlikum necadila pod nos, a horel v ni ohen a v supliccich se pekly sladke bandory. A salalo z ni teplo. Program se skladal z tradicnich bubnu, operni zpevkyne, ktera byla manzelkou neciho bratra a pak operniho pevce, ktery byl zase necim strycem. Cetla se poezie, studenti tancovali a vystoupila i kapela minulych tretaku. Nebylo to kulervouci, ale primerene zabavne. Hlavni hvezda vecera byl ovsem pan Akh, jestli to dobre pisu. Velky zpevak, pry, nevim, jak se tam dostal. Ale po vystoupeni rozdaval autogramy a maminy nekterych studentu se zdaly mit slzy v ocich. Nekdy jen zpival cajdaky, nekdy s kytarou, cele to pusobilo sladce a dojemne.

(Mr Akh dojima davy)

(Pod nebo pred podiem)

Pak jsme se nechaly vsechny jeste pod podiem vyfotit a uz se jelo s Mr. Cho do HOSPODY NA PIVO! Neco, co jsem driv mohla mit kazdy den, kdy jsem chtela, a ted je to velka vzacnost. Nemela jsem velka ocekavani, protoze podle mych zkusenosti Korejci nepiji pivo, ale spis v porovnani s ceskymi pullitry jen oblizuji. Taky jsme misto toceneho dostali jen cca 6 lahvacu na stul, male sklenicky a to jsme si mezi 10 lidi rozlevali. Teda krome holek z Indonesie, ovsem. Pak jeste Mr. Cho objednal z prilehleho fastfoodu smazene kureci kousky, prijel pan reditel se na nas podivat a pozdeji dva dalsi ucitele, zabava plynula dobre i pres velmi omezeny prisun alkoholu (abych jim nekrivdila, pan Cho doobjednal asi 2 lahve. Nemyslim si, ze by byl skoupy, jen proste fakt piji asi jinak... ) K hospodske zabave tezko co dodat, snad jen, ze kdyz dorazila mila ucitelka matematiky, ukazalo se, ze mluvi prekvapive dobre anglicky a taky nam privezla darecky, balicek susenek ve skole pecenych susenek a rucnik, se jmenem skoly a datem vyroci. Na celofanovem balicku susenek bylo napsano Tasteless (anglicky "bez chuti") a cadeau (francouzsky "darek"). Fakt podivny. Chvili po pulnoci byl bohuzel cas jit domu, Mr. Cho nas odvezl (pil pivo s nama, ale na vesnici, kde jsou doma, si z takoveho rizeni Korejci nic nedelaji. Ale dal nez domu nebo na dalnici by nikdy nejeli). Jeste jsme do dvou vykecavaly, nez prisla tuha...

(Vsechny hlavy na spalku)

(Mirella a Intan, tj hostitelky, a jeden z ucitelu)

(Zprava, Mr Cho a vesela matikarka, ktera mi prave dala darek)

Na nedeli jsem mela v planu Maisan, provicni park na ceste mezi Anseongem a Jeonju, v mestecku Jinan. Chtela jsem vyrazit hned po snidani, ale zakecala jsem se s holkama, takze jsem skoncila zase v aute pana Cho do Anseongu, a po pul jedenacte konecne v busu do Jinanu. Tam mi ochotne ukazali pristaveny bus do Maisanu, zaplatila jsem jizde, sedla si... ale nikdo mi nerekl uz, ze bus jede az za 50 minut a pesky bych u Maisanu byla tak za pul hodinky... no co uz, cekat jsem se v Koreji naucila fakt dobre a casu jsem mela relativne dost.

(Kolej Purunkum po ranu... )

Maisan znamena hora ve tvaru konskych usi. A opravdu to tak zdalky vypada, dva od sebe zahnute prudke vrcholy v krajine. Jedno je o kus vetsi a sirsi, to je zenske ucho a na to leze, mensi a spicatejsi je muzske ucho. Jak se clovek blizi, uz vidi jen svah nad sebou, takze z parkoviste pod parkem ten dojem uz neni. Autobus me vyklopil kousek od pokladny, kde mi mila pani ulozila batoh, vyptala se me, odkud jsem a uz jsem se pustila do dlouhych schodu nahoru. To jsem jeste nevedela, ze jsou to schody jedine, protoze samotna cesta na vrchol, kam se podle pruvodce da jit, byla zavrena v roce 2004 a otevrou ji znovu az v roce 2014. Takze treba priste. Ale i tak ma Maisan co nabidnout, i kdyz po strance horalske to je nezajimave. Prvni schody me privedly na nejvyssi otevrene misto Maisanu, tj. mezi usi. Tam mi cedule oznamila uzavirku, a tak jsem se vydala na druhou stranu dolu, smerem ke klasteru Unsusa. Ten je primo pod usima, opravdu malebne misto. Na velky buben, na kterem se oznamuji ceremonie, se smi volne bouchat, a v zahrade klastera stoji prastara hruska, ktera ma pod sebou podestu, na ktere se piknikuje.

Fotila jsem, okukovala a pak si konecne sedla na obed, protoze uz bylo skoro k druhe. Mela jsem jen ty susenky ze skoly a k tomu maly mliko, tj stravu zcela nekorejskou. Podesta pod hruskou byla plna piknikujicich Korejcu, vypadalo to jako zajezd. Samozrejme, samotna cestujici cizinka chudinka ji jen susenky, na to se Korejci nemohli divat a dva pary padesatniku se me ujaly, pritahly me ke svemu prostrenemu "stolu" a uz jsem bastila kimbap, kimchi, smazene placicky, nalili mi i makali a nejaky ovocny dzus, jabko jsem dostala... Nebylo toho moc, protoze uz dojidali, ale od vseho trochu. Protoze jsem sama nic nemela, nabidla jsem jim aspon ty susenky, na ktere jsem se tak tesila. Zamlaskali a bylo po susenkach. Zbylo mi jen to mliko, ktere jsem vypila na vsechno to korejske jidlo a ryzove vino a doufala, ze me to neprozene. Dobre to dopadlo.
(Unsusa)

(Piknik pod hruskou)

Pak se cely zajezd zvedl, odesel, Unsusa stichla a byla jeste fotogenictejsi. Za chvili jsem se vydala k druhemu, mnohem slavnejsimu mistu Maisanu - je to klaster Tapsa. Cele povidani historie Tapsy najdete na netu v nekolika verzich, tak jen kratce - na konci 19. a v prvni pulce 20. stoleti tu zil mnich, ktery postavil 120 kamennych pagod. Zajimave je na nich to, ze nespadnou a nepohnou se v zadnem pocasi. Dneska jich z toho stoji jen 80. Podle legendy to nemohl jeden clovek za zivot nikdy stihnout - nektere z nich jsou az desetimetrove! - a mnich to postavil s pomoci nebeskych bytosti. Je to trochu zvlastni misto, zajimave se zveda na uboci Maisanu, jen na muj vkus trochu moc zalidnene. Cely areal se dole, smerem k druhemu vchodu svazuje k nekolika kramum se suvenyry a restauracim a na druhou stranu se schody klikati a zvedaji do slepeho udoli na upati "zenskeho ucha". V arealu je nekolik mensich chramku, a ze shora hezky vyhled na cele udolicko.

(Tapsa - pohled nahoru)

(Tapsa - pohled dolu)

Nemela jsem moc naladu na lidi, ticha Unsusa se mi libila vic, ale povinnou prochazku nahoru a dolu jsem zvladla. U kramku se suvenyry jsem obdivovala fotky jeste jednoho mistniho fenomenu - je tu nejaka anomalie, ktera zpusobuje rust "inverted icicles" - obracenych rampouchu. Proste kdyz nechate vodu v misce na mrazu, tak jak zvetsi svuj objem, neudela to do mirne vypoukliny, ale na misce naroste rampouch smerem vzhuru. Zajimave, na fotkach docela presvedcive, na netu se mi bohuzel dokumentacni foto vygooglit nepodarilo a vlastni nemam, jelikoz bylo nastesti krasnych skoro 20C.


(Pozuji vedle sochy mnicha v Tapse)

Vydala jsem se stejnou cestou pres schody zpatky, pro batoh a na bus. Ten me bez cekani odvezl na autobusak, kde jsem zjistila, ze pristi bus primou cestou mi jeden za hodinu a neco. Nechtelo se mi cekat ani jet oklikou za vic penez, tak jsem se snazila najit cestu na stopa, ale spravnou vypadovku jsem diky nedostatku koncentrace nasla asi 15 minut pred odjezdem autobusu, ktery jsem na zastavce chytla a nechala se odvezt na hladky prestup v Imsilu na primy bus do Sannae. Vic stesti nez rozumu. Mozna kdybych vedela ze Imsil je znamy diky nejlepsimu korejskemu syru, udelala bych si tu kratkou zastavku, ale i tak jsem ve skole byla az o pul osme a o veceri jsem prisla. Zachranil me ramyon, korejska instatni nudlova polivka, kterou jsme s Pavlem koupili jeste na trek v Seoraksanu. Od te doby jsem zavedla tradici ulozneho ramyonu, abych mela vzdycky zachranu po ruce, kdyz se o vikendu nekde zdrzim.

(Schody vedouci mezi usi)

(Muzske ucho pri pohledu z parkoviste)

Vylet byl narocny, ale stal za to. Stejne jako cele 4 noci a 5 dni mimo skolu. Jediny nevesely fakt byl, ze me cekala jen jedna noc ve skole a rano o pul sedme snidane a v sedm odjezd na skolni vylet, o kterem jsem vedela jen tolik, ze bude v Uljinu, ze si mam vzit spacak a svoje osobni veci na tyden.

(Jestli si to porad jeste neumite predstavit, prikladam obrazek z oficialniho webu. Tyhle kyticky tu bohuzel ted nekvetou, takze jsem tohle ja vyfotit nemohla)

Mid term evaluation aneb sraz dobrovolniku v Jeonju

Nejak jsem skoncila u toho, ze do prispevku cpu vic a vic fotek a potom je jenom obaluju textem, ale snad to neni na ukor hodnoty celku, verim, ze spis naopak. Nejsem zadnej fotograf, ale asi lepsi fotograf, nez pisec. Kazdopadne se pustim do restu, a ze jich je hodne.

Ve stredu pred dvema tydny, 14. rijna, jsme se vsichni dobrovolnici meli dostavit do Jeonju, na tridenni setkani spojene s prubeznym hodnocenim naseho projektu. Vyrazily jsme po ranni hodince, chtely jsme sice odstopovat do Inwolu, ale autobus prijel brzo, tak jsme naskocily a prestoupily az v Namwonu, kde se k nam pridala i Charleen. Podle webu jezdi mezi Namwonem a Jeonju cca 60 expresnich a 60 nonstop busu. Nemela jsem to moc moznost overit, protoze nam autobus jel uz za sest minut, tak jsme do nej bez kecu nastoupily.

(Nase bydleni v Jeonju)

V Jeonju byl sraz v pul druhe, takze nam akorat vysel cas na smenarnu, banku a obed. Dat si smazenou cinskou rejzi byla chyba, bylo to suchy a bez chuti, ale Charleen asi mela chut na neco nekorejskyho. I kdyz jsou oba terminaly v Jeonju jen kousek od sebe, podarilo se nam se tam dobre zamotat a dorazily jsme o 15 minut pozdeji, rozhodne ne ale jako posledni. I kdyz jsme se s ostatnimi dobrovolniky videli jen kratce a davno, stejne to bylo super je videt znovu a privitani bylo nadsene. Pak uz nas korejsti organizatori nalifrovali do taxiku po 4 a nechali za necele 4 tisice wonu, tj mene nez 15 kc na osobu, odvezt na to krasne misto, kde jsme dalsi dva dny bydleli.

Jmenuje se to Traditional Experience centre a je to komplex krasnych drevenych staveb v tradicnim stylu vyssi stredni tridy ve stredoveke Koreji. Do pokoju se vstupuje primo ze dvora, dvere i okna jsou papirova, a podlahy vytapene, nekde ohnem, tradicne, nekde elektricky. Pokoje jsou ze 3 stran, ctvrtou uzavira velka mistnost, ktera slouzi k shromazdeni cele domacnosti, nebo nas, v tomto pripade. Za pokojicky v bocnim traktu je potom jidelna a kuchyne. I kdyz v nasi skole bydlime tradicne, tohle je tradice v mnohem luxusnejsim baleni.

Vsichni jsme byli nadseni, rychle jsme se rozmistnili do pokojicku - podle narodnosti, kupodivu, takze jsem skoncila s Francouzkou a dvema Nemkami, rodile mluvci byli spolu, cinska enklava taky, dale pak finska a indoneska, jen chlapi byli spolu bez rozliseni, protoze jich mame na projektech tak malo, jen 5, dostali za to ale nejvetsi pokoj. Pak uz zacal program, nejdriv nejaky uvod a pak icebreaker hry na dvore. Juliette, ta Francouzka, je nadsena fotografka, ale v Koreji je jen se svoji filmovou Fujicou, plne manualni. Egonovu D20 mi zavidi a protoze je to zodpovedna a mila holka, dostala ji pujcenou spolu s Canonem 50/1.8. Za chvili nastrilela spoustu fotek, tak vam par ksichtiku ukazu.

(Korejec, co si rika Wally, projekt Memispace v Gwangju)

(Finka Henrietta, za ni Mirella)

(Francouz Makan, taky projekt v Gwangju. Juliette je z tohohle projektu, proto ji asi kluci pozovali :-))

Po icebreakerovych hrach nastala prvni faze prezentaci. Je nas 11 projektu po 1 az 3 dobrovolnicich, rozdelili to na dva bloky kolem vecere, a kazdy tym povidal 5- 20 minut, podle miry nadseni :-D Prezentovaly jsme s Irinou v prvnim bloku, protoze jsme to uz chtely mit za sebou a prezentaci najdete nalinkovanou v minulem prispevku. Koukala jsem, ze si ji skoro nikdo nestahl, tak si trhnete ;-D Mluvily jsme docela dlouho a byly jsme prijemne prekvapene reakci ostatnich. Samy si to uz tolik neuvedomujeme, ale nas projekt je spolu s "umeleckym" projektem v Gwangju asi nejvyjimecnejsi, nejodlisnejsi. Ostatni skoly, i kdyz jsou alternativni, jsou mnohem podobnejsi normalnim evropskym skolam a dobra pulka lidi uci v odpolednich volnocasovych centrech, druzinach zadarmo, kde deti z ruznych, casto problematickych rodin, travi cela odpoledne. Predvedly jsme i plny budhisticky uklon zive :-)

(Lai je Americanka, narozena v Cine, projekt Paju. Vysvetluje zajimavou hru. Vsichni drepi tise a pak se postupne jeden po druhem postavi a rekne cislo, ktere je na rade. Bez jakekoliv domluvy. Pokud vstanou dva najednou, hra je pokazena a zacina se od zacatku. Zajimave.)

(Uvodni session)

(Prezentace teamu z Heanam. Ta vysoka holcina je Sarah, je ji 19 a uz odjela, ne domu ale na dalsi, pulrocni projekt do Indie. )

Po peti prezentacich byl cas na veceri, venku se hezky setmelo mezitim, rozsvitily se papirove lampiony (na elektriku) a to misto vypadalo fakt kouzelne. Vecere nas cekala v pomerne obycejne restauraci pobliz, pro 4 lidi jsme bez vybirani dostali 4 ruzna jidla, abychom se podelili, maso, polivku s tofu, masovou polivku a kimchi polivku (velke huste polivky) a k tomu tradicne kazdy svoji misku ryze a spousta priloh, takze i kdyz jsme nemeli na vyber, nic nam nechybelo.

(Nas korejsky palac by night)

(Krasne papirove lampiony)

(Vecere, jeste cekame na hlavni jidla)

(Altanek / pavilon nad Jeonju)

Po jidle jsme meli hezkou volnou hodinku na prochazku centrem. K tomu jsem si vyfasla kelimek sladkeho kafe zdarma, viz predchozi prispevky. Jeonju je zname tim, ze ma zachovanych spoustu krasnych tradicnich domu, takze samotna prochazka bez cile staci, ale my jsme nahodou zamirili k pavilonku na kopci uprostred mesta, ktery byl krasne nasviceny a prochazka tak mela i aktraktivni cil. Studeny vzduch po jidle udelal dobre a na druhy blok prednasek jsme se vratili lehce vymrzli, ale bdeli.

Druhy den se mel konat "field trip", tj vylet ven. Doufala jsem, ze to bude Moaksan nebo Maisan, zajimave parky v okoli Jeonju. Ale po prezentacich se konala informacni schuzka a zjistila jsem, ze jen budeme chodit po Jeonju. A navic budeme mit nejake ukoly a budeme v nejakych skupinach ci co, no byla jsem trochu zklamana tak jsem to moc neresila a hlavne se tesila, az toho povidani nechaji a budeme se moct pustit do dobrot, ktere kazdy tym prinesl. My jsme privezly dynove bonbony z naseho eko obchudku, jinak tam byla spousta sladkosti, krupek (povetsinou sladkych, Korejci proste slane tolik nejedi a i jejich jidla jsou velmi malo slana), veci z ras, ryzovych kolacku... ruzne. A dve lahve soju, ktere nikdo nepil, kupodivu. Nejvetsi zabava byla, kdyz to Mirella nevydrzela a pokusila se naplanovat ranni harmonogram sprchovani ve ctyrech sprchach (vic jich v tomhle miste neni) pro 25 lidi. Nastesti nas pokoj mel jednu z tech 4 a tudiz jsme nemuseli vstavat uz v sest, jako nekteri. Vydrzeli jsme mlsat a povidat asi do pulnoci a pak se projevil rezim, ve kterem vsichni jedeme, brzke spani, a kolem jedne uz byli vsichni v peri a vsude tma. U nas si holky jeste dlouho povidali, ale ja jsem lehla na teplou matraci a byla v mziku tuha.

(Juliette objevila podivne korejske zarizeni na vymackavani pasty)

Rano byla snidane sice v osm, ale vstavaly jsme uz v sedm, abychom se ve ctyrech stihly vystridat ve sprse. Nejak jsem ocekavala, ze stejne jako v Soulu budeme mit k snidani toasty, pecivo, marmeladu a tak, a moc jsem si neuvedomila, kde bydlime. Tesila jsem se na zmenu, ale v korejskem tradicnim bydleni samozrejme podavali korejskou tradicni snidani, ryzi, polevku, kimchi... byla jsem trochu zklamana a vyzobavala jsem jen to, na co se zaludek citil, jako smazenou cukinu a tak, nejak jsem nemela na kimchi chut.

(Indonesky tanec misto rozcvicky)

(Prstynkova hra - Ratchanida a Sarah)

Dalsi program zacal zase blokem icebreakeru, nejake tancovani na indoneske popularni melodie, tradicni hry v kruhu a pak mene tradicni zavod dvou tymu v predavani prstynku na spejli, obcas fakt moc pekne situace. Nasledovalo okenko "Intercultural learning" - v Soulu to byl teda docela opruz, takze jsem byla pripravena, ale kupodivu se to vyvrbilo zajimave. Udelali jsme skupinky vicemene podle regionu zase, tj ja jsem byla s Nemkama, ale Frantici byli sami, Finky taky, atp, a meli jsme behem debaty prijit na to, cim jsou nase kultury specificke, jakymi zvyky a co by ostatnim mohlo prijit jine, neobvykle a rozdilne. Indonesia vysvetlovala, ze jsou muslimove, a tak se holt modli, Finky vysvetlovali, ze musi mit vsechno naplanovane dopredu a ze chodit nahy v soukromi je ve Finsku normalni, cinska skupina zase stastna cisla a tak...

(Finky prezentuji svoje kulturni odlisnosti - Eeva, Irina, Mirella a Henrietta)

(Ratchanida a Amida si uzivaji vyhru v soutezi)

Udelam trochu osli mustek k obedu - Jeonju neni zname jen tradicnimi domky, ale je to i misto, kde vznikl bibimbap. Takove to jidlo, jak vam na ryzi nakladou spoustu ingredienci, doprostred vajicko a pod nej velkou hroudu palive pasty gojujang. A organizatori nam zaridili k obedu nejen bibimbap, ale do-it-yourself bibimbap, kurz vareni :-) po 4 jsme se rozdelili k venku pripravenym stoleckum, nozum, prkynkum a panvickam a zacali podle rad pani s mikrofonem chystat nas obed. Ingredienci bylo asi devet - mrkev, okurka, neco-jako-cukina, takove hnede vyhonky, takove bile jakoby koreny, houby, maso (tenounke platky), zele z zaludu (to jime nekdy ve skole, fakt podivna vec), cesnek, jarni cibulka, sul, cukr a sezamovej olej na ochuceni. A samozrejme vajicko na vrch. Velkym nozem se vsechno krajelo na presne dany format podle rad pani kucharky, cesnek se drtil okovanym druhym koncem noze, a vsechno se to pak po primichani trochu ochucovadel separatne smazilo na panvi, ktera se mezi chody vytirala ubrouskem. Osmazene ingredience se pak nalozili na vrch, doprostred gojujang, na vrch vajicko. Chutnalo to vyborne, i kdyz to byl uplkne obycejny bibimbap, protoze na tom byla spousta prace ;-D My jsme meli v teamu Ratchanidu z Thajska, ktera se prokazala jako vyborna zkusena krajecka vseho, takze my ostatni jsme te prace meli relativne mene, prece jen.

(Mirella zapasi s cesnekem - vystudovana herecka, ale to uz jsem psala, ze jo? :-D)

(Sileni kuchari - Charleen, Makan a Ji Eom)

(Pani kucharka koordinuje obkladani ryze - zalezi na barevnych kombinacich)

Po jidle nasledovala prochazka s anglicky mluvici pruvodkyni. Zacinalo se v krestanskem kostele, ktery byl postaveny na miste umuceni spousty korejskych krestanu tusim v 19. stoleti. Na to, ze krestani jsou dneska prominentni vrstva, to sveho casu nemeli lehke. Potom se pokracovalo pres palac, ktery pripomina, ze dynastie Joseon, ktera tak dlouho vladla Koreji je puvodne z Jeonju a taky nas slecna provedla pres mista tradicnich remesel, zasli jsme do muzea vina, do dilny, kde se vyrabi tradicni korejsky papir hanji a taky do obchudku, kde se prodava. Nadhera, spousta velkych archu ruzne barevneho, dekorovaneho nebo jen tupkami kyticek doplneneho papiru. A spousta vyrobku z papiru taky. Koupila jsem si dopisni papir a obalky a prohodila pulku s jednou Finkou, ktera nakoupila stejne, ale jine vzory, takze za stejne penez dvojnasobna radost ;-D

(Korejskej krestanskej kostel nebyl nic special pro nas)

(Xin Xi a Arie blbou a hrajou si "na manzele")

(Malebny pes pred prodejnou hanji papiru)

(Vyrobna hanji papiru)

Pak uz jsme se rozdelili do skupin, ktere tipuju, ze byli podle klice - jeden Korejec nebo Korejka, aspon jeden chlap, jedna Finka, jeden clovek z Indonesie a ten zbytek jak to prijde :-D a vydali jsme se za tou hrou, co se mi ji vecer nechtelo chapat. Nakonec to hra nebyla - dostali jsme jako skupina spoustu volneho casu, penize na veceri (relativne malo) a ukol, uzit si Jeonju a objevit nas poklad. Cokoliv, co nas zaujme a oslovi, a to bud prinest nebo aspon vyfotit pro vecerni prezentaci. Nase skupina byla utapana, tak jsme si sedli k jednomu obchudku na zmrzku a rozhodli se, ze to bude nas poklad, a meli jsme to z krku :-) A pak uz jsme jen koukali, chodili, videli kus tradicniho trhu, prosli se podel reky k muzeu kaligrafie a k dalsimu pavilonku... a v podstate probendili i cas na veceri, takze misto uzivani jsme do sebe hodili rychlou nudlovou polivku v jedne jidelne (nudlova polevka je plny jidlo, pozor, je to megaporce!) a klusali na sraz odprezentovat nas poklad. Ostatni teamy meli chilli papricku, knedlicek mandu, nebo stare pany, co hraji hazardni hry pod mostem, jako svoje poklady.

(Fabrice a Wally)

(Eeva a Amida si uzivaji zmrzku)

(Zmrzlina ve sleve 50 procent, nas poklad)

(Hlavni brana, zbytek hradeb Jeonju)

(Nas team na samospoust)

(Praseci hlava se pry vesi pred nove otevrene ksefty pro stesti. Tahle visela pred masnou, tak nevim... )

(Kousek tradicniho trhu)

(Muzik z hanji papiru v muzeu kaligrafie)

(Podzimni travy na brehu reky)

(Korejske fitness stroje jsou v kazdem parku a na verejnych prostranstvich... )

(U pavilonku pri zapadu slunce)

Posledni session pred party byla zamerena na tema zlepsovani projektu. Co se nam libi a nelibi, rozepsat do kategorii a zkusit prijit na to, co muzeme delat s tim, co se nam nelibi. Moc se mi do toho nechtelo, protoze jsem mela pocit, ze s Irinou mluvime dost, ale nakonec to nejaky smysl melo, aspon jsme si definovaly, co chceme. Aby se s nama deti vic bavily.

(Koncentrace behem session Co zlepsit na projektu)

Na party se slo z naseho bydleni nekolik ulic dal, do obycejneho lokalu, kde podavaji makali, ryzove vino. To moc zvlastni nebylo a jak velky fanda makali nejsem, ale k tomu vsemu se jeste podavala spouuusta zajimaveho jidla. Korejci vzdycky k piti jedi, ale tohle bylo obzvlast bohate. Vrouci polivka na varici, pajeon (takova ta pizzo-palacinka), ale hlavne ruzne morske potvory, z nichz kalamary byly nejidentifikovatelnejsi. Potom tam pry byla chobotnice, syrove musle, musle, ktere se vysavali z ulit, a hlavne, nejvetsi atrakce, nalozeni brouci. Nechci vas moc znechutit, ale s Juliette a Makanem jsme zalozili uderny tym a prosli vsemi levely, tj vyzkouseli vsechno, co bylo na stole. Brouci byli level jedna, nechtelo se nam do nich, ale byli malicky a nechutnali spatne. Mnohem horsi bylo rozkousat a polknout velky kus chobotnice, rozkrajet to nebylo cim. Ale byla to zabava a byli jsme za hrdiny :-D Irina vzdorovala, ze je vegetarianka, a drzela se bezpecnych veci. Byla tam napriklad i vajicka v sojovce, docela dobra vec. Indonesani pili jen limonadu, jsou muslimove, my ostatni pili makali, a i kdyz cela ta zabava byla dobra, dav to tahlo do nurebangu. Me se sice sedelo moc dobre a tak jsem odchazela jako jedna z poslednich, ale i tak jsem si to nechtela nechat ujit. Ve vice nez 20 lidech jsme obsadili dve zpivaci mistnustky a od cca jedenacti do pul druhe halekali prevazne anglicke pisnicky. Musim rict, ze mezi dobrovolniky jsou i dobri zpevaci, nejen Mirella, ktera je zpevacka finske rockove kapely, ale i lide, kteri se zpevem nic spolecneho nemaji. Napriklad Makan zvladl muzske party Barbie girl fantasticky. Bohuzel po jedne vyprsel cas a penize a tak jsme sli zpatky.

(Morske osklivosti - shora a zleva - vajicka a kalamary v sojovce, syrove musle bez musle, neskodne cerne fazole, vrtulove musle i s musli, ze ktere se to vysoslo, kalamary nenalozene, a brouci nakonec)

(Detail broucku)

(Makali party se spoustou jidla)

Tam se nam jeste nechtelo spat, tak jsme hrali nektere hry z icebreakeru a pritom dozahli dve lahve soju z predchoziho dne. Ale i pri povidani vevnitr nam postupne zacala byt zima a ospalo a tak o pul treti bylo uz zase zatahlo vsude...

Treti den, druhe rano, jsem uz byla na korejskou snidani lepe dusevne pripravena, presto mi to do zaludku samo nepadalo. Hry uz jsme zadne nehrali, jen se delal "paperwork", refundace penez za listky a pak jsme jeste psali dopis. Dopis nasemu nastupci, cloveku, ktery prijde na projekt po nas. Nevi se, kdo to bude, ale i tak je to zajimavy napad, zkusit rict, co by ten clovek mel vedet do zacatku. My jsme byly dost frustrovany nedostatkem informaci, ale kdyz jsem zpetne premyslela, co jsem do dopisu napsala, tak to bylo neco jako bud trpelivy, otevreny, koukej, co je kolem, koukej, co po tobe budou chtit, moc necekej a budes prijemne prekvapenej. Moudra otce Fura, hehe.

Po posledni session nastalo louceni. Protoze nemame zadny zaverecny meeting, mela to byt chvile, kdy se vsichni dobrovolnici vidime naposled. I proto, ze Sarah jela z Jeonju rovnou do Soulu a do Indie a Yulia mela let domu taky za nedlouho. I kdyz jsme spolu stravili vlastne tak kratky cas, mene nez 5 dni, hodne lidi si mezi sebou padlo do noty. Kdyz jsme ve skole s Irinou, spousta veci nas frustruje a trapi, casto jsou to malickosti, a tady jsme byli vsichni spolu, vsichni stastny, ze jsme na projektu v Koreji, ale zaroven vsichni frustrovany tema drobnostma, ktery se kolem dejou a bez kterych to nejde. Na chvili byl clovek mezi svejma, na kohokoliv mohl promluvit a ten mu rozumnel, nebyli jsme ty divny bily kuly v plote, ale skupina. Stali jsme v kolecku a kazdy mel neco rict ostatnim, jednou vetou jake to bylo. Slo to docela v pohode, i kdyz nekteri lidi meli na krajicku, dokud neprisla rada na Irinu, ktery se hlas zlomil a najednou bulelo skoro cely osazenstvo vcetne chlapu a korejcu. Zajimavy to bylo. Tak jsme se aspon shodli, ze bychom si meli final meeting udelat sami, a vypada to, ze se predposledni weekend opravdu sejdeme.

(Zaverecne objimani s kapesnicky)

A pak uz jen good bye a nas team, sedm holek, vyrazilo do mesta na nakupy a dal pak do Mirelliny a Itaniny skoly, Purunkum, ktera je cca hodinu autobusem od Jeonju. Koupila jsem si mikinu se sobama (prej fake Abercrombie, ale to je mi jedno, je prijemna) a taky jsem objevila sekac, kde jsem klofla dziny, do kterejch jeste musim kus zhubnout.

(Dlouhe cekani na bus do Anseongu - Irina a Charleen)

(Tyhle se tvari veseleji - Mirella a Henrietta z Finska, Xin Xi z Malajsie a Lai z USA)