Omlouvam se za gramatiku, musi tam toho byt spousta. Budu rada kdyz mi napisete, jestli to dava smysl a jestli je to jakz takz shrnujici, nejak se na to nedokazu podivat s odstupem...
Abyste si nepredstavovali Himalaje - tato mala skola stoji na kraji Jirisanu, coz je nejvetsi narodni park Jizni Koreje. V tomto parku je druha nejvetsi hora zeme, Cheongwangbong, ktera meri 1915 metru, tedy jen o nejakych 300 metru vice, nez nase Snezka. Koukam na tu horu kazdy den, je videt od baracku, kde bydlime, i z okna ucitelske mistnosti.
Skola Jakeun Hakgyo, coz v korejstine znamena "mala skola", byla zalozena pred temer deseti lety a v siti skol prijimajicich dobrovolniky je od roku 2003. Je to alternativni skola pro deti ve veku 12 - 15 let, v korejskem systemu je to "middle school", u nas obdoba druheho stupne. Ve trech tridach ma zhruba 45 zaku, takze je opravdu mala. Filozofie skoly je zalozena na trech zakladnich principech - buddhismu, ekologii a vztahu ke komunite. Vsechna tri temata se pri blizsim pohledu uzce dotykaji a vytvari neobvykly studijni program. Natolik alternativni, ze skola neni oficialne uznana a deti po jejim dokonceni musi delat zkousky, aby mohli pokracovat v dalsim verejnem vzdelavani a dostat se na stredni skolu. Ukolem dobrovolniku je studentum zprostredkovat kulturu sve zeme, ukazat jim, ze za hranicemi Koreje je cely svet a metodou konverzace a hry je motivovat ke studiu anglictiny.
Prave zacina posledni tyden meho temer trimesicniho pobytu na teto skole, tak je dobra chvile k bilancovani. Velmi zive si pamatuji prvni den, kdyz jsme s moji kolegyni Irinou po nekolikahodinove ceste ze Soulu autobusem a dodavkou prisly na vecer do skoly a dve ucitelky se zakladni znalosti anglictiny nas vzaly na prohlidku skoly. Suche zachody nevonely. Tepla voda dvakrat denne, rano a vecer po pul hodine, a zadna osobni kosmetika neni povolena, protoze odpadni voda tece primo do poli. Na myti vseho se pouziva jen ekomydlo, vcetne vlasu a nadobi. Potom nas vzaly do jidelny na veceri - ryze, kimchi (korejska fermentovana zelenina) a polevka byly ocekavane menu, protoze skola je temer vegetarianska, ale kdyz nas po dojedeni vyzvaly, abychom si do misky od jidla nalily caj, misku poradne vyplachly a caj vypily, mela jsem toho trochu dost. Nakonec nas odvedly do nasi chajdy - asi 150 metru za skolou stoji tradicni korejska stavba z dreva, slamy a jilu, vstupuje se zvenku rovnou do jedine mistnosti, kde je jedno okno, zarivka a dva male nizke drevene stoly - a to je vsechno. Okno a dvere jsou bez vyplne, jen zakryte papirem, v rohu cekaly dve matrace a deky, obleceni se vesi na bambusove tyce podel zdi. Jeste nam ukazaly, jak se zatapi ondol - tradicni korejsky system vytapeni, kdy teply vzduch z ohne proudi pod podlahou. Ohen si rozdelavame kazdy den samy. Pak nam popraly dobrou noc a nechaly nas ve tme v domecku samotne. Obe jsme predstiraly hrdinstvi, ale zpetne jsme si priznaly, ze jsme mely na krajicku.
Pak uz byly veci jen lepsi. S rannim svetlem se vsechno zdalo snazsi, vyhled na hory primo z nasi chajdy je uzasny, a v ucitelske mistnosti nas privitaly usmevy a poradny uvod do zivota skoly. Skola je internatni, takze deti jsou tu od rana do noci, cely den. Vyuka zacina ranni hodinkou, kdy si vsichni, deti i ucitele, spolecne 20 minut ctou, kazdy svou knihu, a pak bud medituji, nebo se uklani pro mir a lepsi svet. Korejci se uklani skoro porad, je to zdvorilost, ale 108 plnych uklonu az na kolena a celem na zem patri mezi zakladni buddhisticke ritualy. Pak nasleduje vyuka az do dvanacti, a po obede uz povetsinou lehci a volitelne predmety.
Mezi volitelne predmety patri siti, prace se drevem, strihani vlasu, japonstina, tradicni korejske bojove umeni, tradicni korejska hudba a zpev a capella. A taky odpoledni klub, ktery jednou tydne vedeme my dobrovolnice - protoze obe holdujeme rucnim pracem a ekologii, vybraly jsme si jako napln klubu rucni prace se zamerenim na recyklaci - vyrabeli jsme s detmi papirove korale, pletli z novinoveho pedigu kosiky a sili pejsky ze starych ponozek. Protoze ma skola jen 3 tridy a kazdou jsme ucily jen jednou tydne, mely jsme spoustu casu, ktery jsme venovaly ucasti na predmetech, kde nebyla jazykova bariera problem - mely jsme moznost se ucit hre na tradicni korejske nastroje, zpivat a procvicit se v korejskem narodnim sportu - skakani pres svihadlo. V pondeli a ve stredu odpoledne cela skola farmari - na skolnich pozemcich, nebo na pozemcich klastera Silsangsa, ktery je dole ve vesnici zhruba 20 minut pesky od skoly, nebo se pomaha nekomu z komunity. Sazeli jsme salaty na kimchi, sbirali jedle kastany, vybirali kameny z pole, coz byla prace vpravde nekonecna, nahazovali tradicni domecek blatem, proste pracovali vsichni spolecne rukama. Nasim nejoblibenejsim dnem je utery odpoledne, ktere travime ve skolni druzine s mladsimi, velmi hravymi a bezprostrednimi detmi.
Komunita, komunitni zivot a heslo "Ja jsem, protoze ty jsi. Ty jsi, protoze ja jsem" jsou jednim z piliru filozofie skoly a uzce souvisi s buddhismem a jeho predstavou vzajemne zavislosti vseho na svete. Skola patri ke komunite, ktera vznikla kolem klastera Silsangsa, a zahrnuje farmarskou skolu pro lidi, kteri se rozhodli zmenit svoji zivotni drahu, potom skolku a skolni druzinu pro deti lidi z komunity, vyzkumnou stanici ekologickeho zemedelstvi, obchod s biopotravinami a take zhruba 30 mnichu z klastera a tamejsi zamestnance, celkem zhruba 200 lidi. Komunita si navzajem pomaha - mnisi uci ve skole, deti farmari na pozemcich klastera, skola dostava vypestovane suroviny, vsichni spolecne podnikaji akce jako sbirani odpadku, roznaseni jidla chudym a starym lidem ve vesnici, ucastni se demonstraci nebo dvakrat rocne vyrazi na piknik.
Poznat blize buddhismus byla jedna z mych motivaci pro ucast na tomto projektu. Neco jsem doma cetla, ale mela jsem strach z neznameho a taky velky respekt. Hned v druhem tydnu projektu jsme dostaly moznost setkat se s predstavenym klastera Silsangsa - k nasemu velkemu stesti zil a studoval dlouhou dobu v Indii, takze mluvi anglicky, a domluvili jsme si pravidelna setkani nad cetbou, kterou nam doporucil. K nasemu prekvapeni i hodne dalsich mnichu mluvilo anglicky, bud drive cestovali, nebo umeli ze skoly. Zjistily jsme, ze mnisi hodne vtipkuji, delaji si srandu jeden z druheho, casto se smeji a vubec nejsou tak odtaziti a vazni, jak se muze pri zbeznem setkani zdat. Maji i svoje slabosti, napriklad utikaji zadnimi vratky z klastera si koupit neco sladkeho na zub. Vedeni klastera nam umoznilo dvojdenni pobyt vcetne prespani, jidla a ucasti na ranni a vecerni ceremonii - vstavani ve 4 hodiny rano je krute, obzvlast kdyz si mnisi narozdil od nas nemohou jit az do snidane jeste trochu zdrimnout.
Blizi se konec projektu, a ja tridim fotky a pomalu se loucim se skolou. Byly to uzasne tri mesice. Pristi dobrovolnici prijedou na rok, a myslim, ze je to dobre - za dva mesice jsme se teprve se vsim seznamili, deti se prestaly ostychat, zjistily jsme, s kym chodit po horach, kam chodit sio vecer popovidat... a najednou je cas tu vsechno nechat a jet domu. Odvezeme si krome spousty fotek a vzpominek i zkusenosti, novy pohled na to, jak se da zit a jak malo nekdy clovek potrebuje k stastnemu zivotu.
Jeste bych rada rekla neco k tehle uzasne zemi. Jestli ma Jizni Korea neceho hodne, tak hor a obyvatel. Na uzemi jen o neco malo vetsim, nez Ceska Republika zije petkrat vic lidi a narodnich parku maji dvacet. "Hiking", chozeni po horach, je narodni sport a na podzim se vsechny stezky zaplni Korejci, co vyrazili na vylet, at uz jdou jen dve hodinky tam a pak zpatky na piknik, nebo to jsou skalni horale s batohem skoro vetsim, nez ja.
Mam stesti, ze tu muzu byt prave v tuhle krasnou podzimni dobu. V Cechach je pozdim casem pliskanic a mlhy, ale v Koreji je to nejsussi a nejslunecnejsi obdobi, kdy teploty klesnou z ohromnych veder do prijemnych mezi, prestanou pravidelne srazky z tepla, obloha je jasne modra a slunicko rozzari ruznobarevne listy stromu. Myslela jsem, ze Korejci svoji propagandu podzimu prehaneji, ale musim jim dat za pravdu - na podzim je tu nadherne.
Dalsi, co stoji v tehle zemi za pozornost, je korejska pohostinnost a jidlo. Kdykoliv jsem v horach na treku jedla sama, Korejci me pozvali k jejich pikniku, nekdy nas chytali na ulici, nabizeli nam ovoce nebo zvali na sklenicku soju, korejske dvacetiprocentni palenky. Klasicke jidlo se tu sestava z ryze, ruzne nakladane, fermentovane a dusene zeleniny a polevky. Korejci take casto griluji a podniky, kde je na kazdem stole gril, co si host sam obsluhuje, jsou velmi oblibene. K jidlu casto piji makali - slabe ryzove vino, ktere mi ze vseho znameho nejvic pripomina burcak. Myslela jsem, ze se mi ryze trikrat denne bude brzo zajidat, ale nasemu kuchari se i z mala dari pripravit pestra jidla a vim, ze mi korejska kuchyne, zdrava a netucna, bude moc chybet.
Pokud premyslite, kam vyjet na dobrovolnicky projekt, kratkodoby nebo dlouhodoby, muzu Jizni Koreu jen doporucit. Prijimajci organizace IWO ma projekty velmi dobre pripravene a o sve dobrovolniky se stara. Krome krasnych hor, dobreho jidla a milych lidi je tu spousta historickych pamatek a vyznamnych buddhistickych klasteru. Zivotni uroven je vysoka, cestovni ruch rozvinuty, verejna doprava na vyborne urovni, presto i behem cestovani nekdy den nebo dva bilou tvar neuvidite. Vsichni mi znami, co byli prede mnou v Koreji me varovali, jak je ta zeme chytlava - uz verim, ze je to opravdu vztah na cely zivot.
úterý 10. listopadu 2009
A great gift from "my" monk
Ti z vasi, kteri nectou anglicky nebo jsou na facebooku mi prominou, pro uplnost repostuju moje dnesni ublognuti z facebooku:
The ones of you which read my blog know that on our trip to Neajangsa i was appointed to accompany one of the novices of Silsangsa temple during our picnic day. We have not talked much, but in the evening i gave him a small gift, as i was told to do. When we met next time, he surprised me by giving me a great book. I was given some buddhist reading before by the abbot of the temple, but it was either too complicated and particular, or too simplyfing. The book he gave me is Walpola Rahula's 'What the Buddha taught' written in 1958 and it explains the fundamentals, the most ancient part of Buddhism which is common for both Mahayana and Therevada Buddhism. I am so eager to read the book, but since my project is coming to the end, there is a lot to do... I just would like to share a quotation, few paragraphs which i read last night.
I would like to explain why this quotation was so "enlightening" for me, but the ones i talked to about my religious opinions know that what i look for is not a God, but the way how to live a good life, which the religion usually gives you. Not that i would need labels so much, but reading this felt actually liberating.
The question has often been asked: Is Buddhism a religion or a philosophy? It does not matter what you call it. Buddhism remains what it is whetever label you may put on it. The label is immaterial. Even the label 'Buddhism' which we give to the teaching of Buddha is of little importance. The name name one gives it is inessential.
What's in a name? That which we call a rose,
By any other name would smell as sweet.
In the same way Truth needs no label: it is neither Buddhist, Christian, Hindu nor Moslem. It is not the monopoly of anybody. Sectarian labels are a hindrance to the independent understanding of Truth, and they produce harmful prejudices in men's minds.
There is true not only in intellectual and spiritual matters, but also in human relations. When, for instance, we meet a man, we do not look on him as a human being, but we put a label on him, such as English, French, German, American or Jew and regard him with all the prejudices associated with that label in our mind. Yet he may be completely free from those attributes which we have put on him.
People are so fond of discriminative labels that they even go to the lenght of putting them on human qualities and emotions common to all. So they talk of different 'brands' of charity, as for example of Buddhist charity or Christian charity, and look down upon other 'brands' of charity. But charity cannot be sectarian; it is neither Christian, Buddhist, Hindu nor Moslem. The love of a mother for her child is neither Buddhist nor Christian; it is mother love. Human qualitites and emotios like love, charity, compassion, tolerance, patience, friendship, desire, hatred, ill-will, ignorance, conceit, etc., need no sectarian labels; they belong to no particular religions.
To the seeker after Truth it is immaterial from where an idea comes. The source and development of an idea is a matter for the academic. In fact, in order to understand Truth, it is not necessary even to know whether the teaching comes from The Buddha, or from anyone else. What is essential is seeing the thing, understanding it.
The ones of you which read my blog know that on our trip to Neajangsa i was appointed to accompany one of the novices of Silsangsa temple during our picnic day. We have not talked much, but in the evening i gave him a small gift, as i was told to do. When we met next time, he surprised me by giving me a great book. I was given some buddhist reading before by the abbot of the temple, but it was either too complicated and particular, or too simplyfing. The book he gave me is Walpola Rahula's 'What the Buddha taught' written in 1958 and it explains the fundamentals, the most ancient part of Buddhism which is common for both Mahayana and Therevada Buddhism. I am so eager to read the book, but since my project is coming to the end, there is a lot to do... I just would like to share a quotation, few paragraphs which i read last night.
I would like to explain why this quotation was so "enlightening" for me, but the ones i talked to about my religious opinions know that what i look for is not a God, but the way how to live a good life, which the religion usually gives you. Not that i would need labels so much, but reading this felt actually liberating.
The question has often been asked: Is Buddhism a religion or a philosophy? It does not matter what you call it. Buddhism remains what it is whetever label you may put on it. The label is immaterial. Even the label 'Buddhism' which we give to the teaching of Buddha is of little importance. The name name one gives it is inessential.
What's in a name? That which we call a rose,
By any other name would smell as sweet.
In the same way Truth needs no label: it is neither Buddhist, Christian, Hindu nor Moslem. It is not the monopoly of anybody. Sectarian labels are a hindrance to the independent understanding of Truth, and they produce harmful prejudices in men's minds.
There is true not only in intellectual and spiritual matters, but also in human relations. When, for instance, we meet a man, we do not look on him as a human being, but we put a label on him, such as English, French, German, American or Jew and regard him with all the prejudices associated with that label in our mind. Yet he may be completely free from those attributes which we have put on him.
People are so fond of discriminative labels that they even go to the lenght of putting them on human qualities and emotions common to all. So they talk of different 'brands' of charity, as for example of Buddhist charity or Christian charity, and look down upon other 'brands' of charity. But charity cannot be sectarian; it is neither Christian, Buddhist, Hindu nor Moslem. The love of a mother for her child is neither Buddhist nor Christian; it is mother love. Human qualitites and emotios like love, charity, compassion, tolerance, patience, friendship, desire, hatred, ill-will, ignorance, conceit, etc., need no sectarian labels; they belong to no particular religions.
To the seeker after Truth it is immaterial from where an idea comes. The source and development of an idea is a matter for the academic. In fact, in order to understand Truth, it is not necessary even to know whether the teaching comes from The Buddha, or from anyone else. What is essential is seeing the thing, understanding it.
úterý 3. listopadu 2009
Zbytek tydne, prevazne prochozeny
Bezi mi predposledni tyden ve skole a pisu o tom minulem. Protoze se delo porad neco, pisu nadvakrat, ale tenhle tyden se taky porad neco deje a urcite se bude dit i ten pristi. A to nam rikali pri zahajeni projektu v Soulu, ze v tehle skole je spousta volneho casu... abych mohla napsat tohle, nesla jsem na hodinu tradicnich bubnu, protoze za hodinku a neco jdu dolu do vesnice, nejdriv do druziny a pak do klastera, kde budeme dve noci, od utery do ctvrtka.
Skoncila jsem ctvrtecnim ranem a Jun Sungovym utekem za meditaci. Odpoledne jsme meli workcampers recycle club, na ktery Irina prisla s napadem kolazi z latek. Coz se mi libilo, sly jsme do odpadni boudicky vybrat hadry, co deti vyhazely, kartony a uz se jelo. Docela je to bavilo, kazdy vymyslel neco uplne jineho... bohuzel moji krajinku "Jirisan ve svitu mesice"
jsem nevyfotila, pac jsem ji odeslala pryc, ale byla jsem na ni patricne hrda :-)
(Workcamper's club, vyrobky deti v popredi)
V patek hned po obede Irina utikala za nakupy a civilizaci do Namwonu, ale ja jsem nic nepotrebovala a navic na me skocil bacit, tak jsem se nepridala, jen jsem s peknym paklikem dopisu zasla na nasi postu v Sannae a pro nejaky susenky ke kave. Jak jsem uz hlasila na facebooku, pan vedouci posty me privital slovy "Long time no see" a pani za prepazkou si i po trech tydnech pamatovala, ze nechci nalepky z masiny, ale opravdovy znamky. Konecne. I na nasi poste maji kafe zdarma, a pan vedouci se snazil ze zpatecni adresy precist moje jmeno. Pak jsem sla pro susenky, no jestli jsem psala o te pani, co pro nas vyndala jablka z vlastni lednice, tak k ni. Byla cela nadsena, ze me vidi a neco povidala korejsky, myslim, ze je to jedna z tech, co odmitaji vzit na vedomi, ze ne-ro-zu-mi-me, i kdyz na nas mluvi pomalu a nahlas :-D nepomaha. Snazila se mi i prodat juice, co jsem minule chtela a ona nemela :-D Cestou zpatky kolem skoly jsem potkala spoustu holcicek, co znam ze skolni druziny, vesely se tam na nejake prulezky a chtely vysadit nebo sundat a tak vselijak, az prijel skolni bus, do ktereho me nasackovaly a jelo se do druziny :-D
(Mnich bez boty)
Pani ucitelky me videly rady, to ony vzdycky a jsou moc mile. O jedne z nich, decka ji rikaji Sil sem, jsem uz psala minule. Zrovna jsem ve skolce taky zastihla mnicha, co tam jednou za tyden odpoledne chodi - byl to ten fotograf z vyletu, ktery nam po Kye Im poslal poslal kazde s Irinou nekolik velkych fotek hned den nebo dva pote, takze jsem mela aspon moznost osobne podekovat. Bylo uzasne sledovat, jak si na nej deti dovoluji a jak si s nima umi hrat -takze ted jsem prozmenu fotila ja jeho. Deti mu schovaly boty, takze zustal bez bot na podeste pred druzinou a deti si tam z nej delaly srandu. Tak neuveritelna situace, vezmu-li v uvahu vsechen ten respekt a umerenost, kterou v chovani k mnichum maji ostatni. Ale on jim nebyl nic moc dluzen, potom, co mu botu vratili, s nima hral letadlo a vubec vypadal, ze ho to hrozne bavi.
(Deti se bavi dobre)
(Hrajeme badminton)


Kdyz odesel, hrala jsem s holcickama badminton, ani jsem se nemusela snazit je nechat vyhrat, slo to skoro samo. Pak byl cas na svacinu - prekvapil me velky obrad myti rukou, kdy si kazda musi od pumpy na myci stul prinest velky lavor vody, umyt si v nem ruce a pak vodu vylit na travnik. Je to ritual - nesmim si vzit maly lavor, nesmim si umyt ruce pod tekouci vodou - tak dlouho me postrkovali, az jsem to radsi udelala po jejich. Pred jidlem se kratce pomodlili - prici se mi tomu rikat modleni, protoze v tom neni zadny Buh, jen podekovani za to, ze maji dobre jidlo. I kdyz je to svacinka, vetsinou je to nejaka soucast korejskeho jidla - ted jsme meli ryzi s jajang omackou, cinsky styl. Neco, co by urcite chutnalo i Evropanum bez uchylky na korejskou kuchyni. Po jidle asi ve 4 sli bohuzel vsichni studovat do jine budovy, tak jsem odesla zpatky na kopec do skoly, ale zazitky z vesnice fakt natesena, i po ceste jsem fotila vsechno, co mi prislo do cesty, vcetne naseho Hadiho udoli opet.
(Myci ritual)
(Nejvetsi potvora v druzine... prave zlila svym skopikem nohy jedne jine holcine)
(Kratke podekovani za jidlo, nez se vrhnout na pajeon. Ve predu Sil sem)
(Tenhle kluk mi minule rikal, ze ma anglicke jmeno John a nakreslil mi hezkej korejsko-anglickej slovnik o 10 slovech. A ted si me nepamatoval. Nechapala jsem, dokud mi ucitelky nerekly, ze ma nador na mozku, a tak spatne vidi a zapomina hodne veci)
(Kawi bawi bo... aneb kamen nuzky papir... )
(Maly "John")
(Objevila jsem zrcadlo po ceste )
(Pohled z dola na nasi jidelnu a nad ni v patre ubytovnu studentu. Z druhe strany vypada budova jen prizemni. )
V sobotu jsem "skipla" telocvik, necitila jsem se dost fit a taky jsem chtela jit na vecerni prochazku po horach, kterou nam slibili ucitele, tak jsem si na ni stradala energii. Byla to klasicka ukazka jejich komunikace s nami, v podstate krome toho, ze jdeme v sobotu odpoledne a v noci se vratime jsme nic nevedely, kam, na jak dlouho, jak s veceri, v kolik, na jaky bus... tak jsme se zaparkovaly s batuzkem a v trekovem v ucitelske mistnosti a cekaly... bylo krasne teplo na slunicku, takze jsem si pred skolou i dala dvacet. Konecne jsme ve tri vyrazili k Tae Hoonovi, kde nasledovala hodina cekani, az vylozi drevo a jeho zena pro nas nachysta jidlo. Pak se nas do korejskeho univerzalniho vozidla nasackovalo 8 - 3 dospeli vpredu, 4 vzadu a jeste Tae Hoonova dcerka a vyjeli jsme smer Jirisan, jen kousicek za Macheon do jednoho z udoli, ktere vedou nahoru na hreben. Autem se da vyjet docela daleko, takze jsme zaparkovali az u zavory, coz nam zkratilo vystup proti ceste od autobudu o dobrou hodinku. Kolem pate jsme vyrazeli nahoru, jeste bylo hezky svetlo, i kdyz ne plne, a bohuzel pribihalo i spousta mraku. Cesta se tahla porad mirne vzhuru, krasne siroka po otevrene strane udoli s vyhledem na vesnice dole. Sli jsme asi dve hodinky a mezitim prisla uplna tma a vysel mesic, ale jak hezky zaril, oci si ze soumraku na tmu privykly a az cca 300 metru pod hreben jsme sli bez svetel. Poslednich 300 metru vystupu na shelter Byeoksoryeong jsou prudke kamenite schody, takze to tu baterku chtelo. Nahore nas cekala zima, ficak, a mraky valici se pres hreben. Konecne jsem poprve vyzkousela moje nove trekove rukavice. Ale netrvalo to dlouho a zapadli jsme do kuchyne shelteru, uzit si pravou korejskou trekovou kulturu :-D Kuchyne byla zaparena, plna lidi varicich na plynovych varicich ramyon, smazicich slaninu, kalicich soju, v trekovych obleccich, na zemi, na plachtach, na stojaka u vysokych plechovych pultu. A plna, ze se nebylo kam hnout, taky sobotni noc je na sheltrech nejrusnejsi.
(Ta fotka je maznuta, ale je na ni nejlepe videt, v jake vysce pracuji sberaci kaki. Foceno z jednouciho auta. )
(Dcerka se nosi... je ji asi 5 let, takze na to ma pravo)
(Vyhled do udoli na zacatku cesty)
(Kuchyne shelteru byla uplne napraskana)
Zenske postavaly a kecaly a jediny chlap vypravy, Tea Hoon, prinesl vodu a uvaril jidlo pro vsechny. Na miste vareny byl jen ramyon, instantni nudlova polevka, ale jeste jsme meli kimchi, moc dobre, nejake maso, par zelnych listu, my jsme prinesly velikanskou hrusku jako dezert... rozumna vecere. Pak nas cekala ta sama cesta dolu. Mesic byl stridave za mraky, a kdyz vykoukl, bylo to, jako by se rozsvitilo. Nikdo nefotil, nebylo co, jen ja jsem zvedave prohanela D20 na ISO 1600 abych zjistila, co se jeste da vyfotit. Docela dost, ale kvalita mizerna.
(Zenske cekaji na veceri - zprava Tea Hoonova zena s dcerkou a Eun Young, ucitelka s oholenou hlavou)
(Prave vykoukl mesic... ISO 1600 a automaticke vyvazeni urovni)
Cesta dolu se zdala skoro delsi nez nahoru, a mala byla fakt statecna - ne ze by to vsechno usla, rodice ji poponaseli, ale vubec dobra, ze vydrzela a nevyvadela a nebrecela ani trosku. Kolem desate jsme dorazili k autu a jeste vyhlasili u nejblizsiho potravinoveho obchodu - otevreneho, v sobotu po desate v noci v mistni male vesnici - pauzu na plechovku pivka. Zassssycelo. Byl to pekny maly vyslap, i kdyz jsem se dostala na hreben teprve podruhe, tentokrat jsem z toho krom dobrych nudli do zaludku nic moc nemela, ale jako zazitek toho, co jsou trekujici Korejci ochotni podniknout fakt zajimave.
(Svacilo se primo na ceste)
(Mesic ve vetvich)
(V deset vecer, kratce pred uplnkem, ISO 1600 a automaticke vyvazeni urovni)
Ve skole me jeste cekalo prekvapeni v podobe dohasinajici haloween party - prisla za mnou hrozna strasidelna mrtva carodejnice a taky japonsky duch a ochotne se nechali fotit, tak jsem toho vyuzila. Predevsim Eun So jako carodejnice vypadala neuveritelne bubu. Fotky kazi nastaveni fotaku na foceni venku za tmy, nebyla jsem tak pohotova, bohuzel.
(Eun So jako mrtva carodejnice)
(Carodejnice a japonsky duch, fakt byly bubu)
(Na tehle fotce by se ani sama nepoznala ;-D)
V nedeli jsem chtela vyrazit na kratky trek po stezce, ktera vede kolem skoly, nebo za jednou z pamatek v udoli, jeste tam byl klaster a jeden velky tesany Buddha, ktere jsem nevidela. Delsi internetovy pruzkum v korejstine mi rekl, ze ta stezka vede vlastne do toho udoli primo k tomu chramu, tak jsem mohla dat dve mouchy jednou ranou. Sebrala jsem lunchbox od snidane a chvili pred polednem vyrazila na cestu. Pocasi nevypadalo privetive, byly velke mraky a bala jsem se deste, ale prijemnym prekvapenim bylo, ze odpoledne vsechny zmizely a udelalo se krasne jasno.
Nejdriv jsem sla nad nasim udolim po uboci, po stejne stezne, jako jsme sli s Pavlem pred dvema mesici. Vsechny jsem zdravila a vsichni zdravili me a na stezce to bylo jako na Vaclavaku, hrozne moc lidi. Kousek od skoly jsem potkala nase studenty - ne ze by sli na trek, ale meli v ramci nejakeho projektu zpracovat pruzkum o navstevnicich Jirisanu, tak tam zastavovali lidi a ptali se. I me se nakonec vyptali, po velkem povzbuzovani, ze to spolecne nejak v te anglictine zvladneme. Dostala jsem za to krasny korejsky notysek a pokracovala k zajimavym pagodam, kterych jsem si vsimla, uz kdyz jsme tudy sli s Pavlem. Ale ted me zajimalo vic, co to je - vrata o par desitek metru niz byla zavrena, a jinou cestu jsem nenasla, takze si tenhle zahadny chram pridavam na seznam cilu.
(Studentky s dotaznikem)
(Zahadne pagodky v nasem udoli)
Po ceste me zase chytl korejsky zajem a pohostinnost - na uzke stezce po kraji ryzoveho pole me nenechali projit dal, dokud jsem si od nich nevzala kousek jablka, a kdyz jsem k tomu dodala - saghwa, gamsaghamnida (jablko, dekuji), trvali nadsene na tom, ze si musim vzit jeste jedno. Cesta se prehoupla z betonu na lesni a po chvili pres sedlo hor do dalsiho udoli nad Macheonem, zacla klesat zpatky k rece. Mezi sklizenymi ryzovymi policky, stromy s kaki, ktere jsou prave v dobe sberu, jeste stale rostoucimi ohromnymi kimchi salaty. Kdyz uz jsem myslela, ze se cesta sklopi a vyhodi nas dole v udoli, zvedla se a pres nekolik kamenu a skal hezkym lesem vedla dal a pak nas necekane vyhodila primo u hnizda cajoven a obcerstvoven na konci cesty.
(Sladka plnena houska na svacinku - prekvapeni po nakousnuti - netusim, co to zelene bylo, ale bylo to hodne sladke a jinak docela neurcite... )
(Sklizena ryzova policka)
(Podel cesty krmi a napaji Korejce improvizovane hospudky ve foliacich, drevenych boudach, nebo jen pod plachtou pod stromem)
(Jeste nesklizene kaki s vyhledem na hory)
(Kimchi salaty, kaki strom a sklizena ryzova pole... zemedelske zatisi zacatku listopadu)
Proc pisu nas. V te posledni casti jsem narazila na rodinku, se kterou konverzace presahla zdvorilostni pozdrav. Meli ssebou totiz dceru, Min Soo, petadvacetiletou holcinu s opravdu slusnou anglictinou, takze jsme se zapovidali, hlavne jsme se bavily spolu, ale nekdy prekladala i tatinkovi. Jsou z Busanu, on manazer, ona ma vlasti obchudek s hanboky a dcera dela nekde v administrative. Byla v Cechach, v Praze a v Krumlove, na sve backpacking trip Evropou se sestrou. Takze mluvit bylo o cem. Pozvali me na caj na terasu s vyhledem na hlavni hreben Jirisanu, a kdyz Min Soo vytahla sve lomo LC-A, malem jsem odpadla. Zrovna pred par dny jsem lkala, ze jsem si ten fotak ssebou nevzala, ze mi lomicko chybi a pak tohle :-) vyfotila nam spolecne lomo, tata nas vyfotil D20 a i jejim fotakem a ja jsem pak vyfotila celou rodinu. Jeste jsem dostala ryzovy kolacek, slibila navstevu v Busanu a uz jsem jsem padila nahoru k dalsim cilum, protoze oni si brali taxika zpatky k autu, ktere nechali na zacatku cesty.
(S Min Soo, foto by tatinek... grrr... ne ze by mu meli ruce upadnout, ale vite, proc vrcim... )
(Rodinka z Busanu)
Prede mnou byly dva klastery, ktere jsem tipovala asi pul hodiny cesty od vesnice Uitan, kde cesta koncila - Byeksongsa a Seoamjeongsa. Vyslapla jsem si udolim po asfaltce az na rozcesti mezi klastery a jako prvni jsem si vybrala Seoamjeongsu. Bohuzel o ani jednom z nich nic nevim, jak jsou stare a tak, ale oba klastery vypadaji pomerne nove nebo aspon nove dostavovane. Informacni cedule nebyly, nebo aspon ne v anglictine, tak jsem nestudovala a jen koukala.
(Pohled zpet od vstupni brany do Seoamjeongsy)
(Bohuzel ta hloubka udoli moc zachytit nesla, ale fakt krasne misto)
(Zatisi pred hlavnim salem u pramene vody... pobavilo)
Tenhle klaster byl pomerne zvlastni. Vysoko vystrceny na svahu tak, ze z nej byl vyhled do dalky a hloubky, nalepeny na skale jak hnizko, behem chvile ve me vyvolal pocit, ze nejsem v Koreji, ale spis v Indii. Hlavni sal byl vytesany ve skale, castecn postaveny z kamennych panelu, plny soch Buddhu, boddhisatvu a dalsich laskavych i hruznych bozstev byl pusobivy, kycovity, hodne jiny nez korejske chramy a plny modlicich se Korejcu, ze skoro nebylo kam slapnout.
(Klanici se, prinasejici jidlo a penize... Korejcu vsude plno)
(Bocni oltar hlavniho salu Seoamjeongsy)
Pomalu se blizila pata a cas otocit se ke skole, tak jsem jeste zabehla podivat se na Byeksongsu. Budovy vypadaly nove, krome zvonice, i hlavni sal, ktery nejaky novic prave zaviral, takze jsem se dovnitr ani nepodivala. Ale cesta za hlavnim salem me zavedla jeste vys nahoru nad chram, kde byla stara kamenna pagoda, krasne borovice a vyhledy udolim Chilseong na Jirisan, takze i tenhle chram stal za to. Sebehla jsem dolu k parkovisti a chytla dva rychle stopy tech cca 10 km k Silsangse, takze o teplou veceri jsem neprisla.
(Totemovy muz u cesty asi drive hlidal hezci cestu... ted az do klastera vede asfaltka)
(Zapad slunce)
(Jeden z mensich chramu)
(Podzimni listy v Byeksongse)
(Borovice, pagoda a Jirisan)
Prede mnou nedelni vecer a pak cely predposledni tyden... a to jsem nevedela, co me ceka po probuzeni, ale to az do pristiho blogu :-)
(Hadejte, co to je? :-D)
Skoncila jsem ctvrtecnim ranem a Jun Sungovym utekem za meditaci. Odpoledne jsme meli workcampers recycle club, na ktery Irina prisla s napadem kolazi z latek. Coz se mi libilo, sly jsme do odpadni boudicky vybrat hadry, co deti vyhazely, kartony a uz se jelo. Docela je to bavilo, kazdy vymyslel neco uplne jineho... bohuzel moji krajinku "Jirisan ve svitu mesice"
jsem nevyfotila, pac jsem ji odeslala pryc, ale byla jsem na ni patricne hrda :-)
V patek hned po obede Irina utikala za nakupy a civilizaci do Namwonu, ale ja jsem nic nepotrebovala a navic na me skocil bacit, tak jsem se nepridala, jen jsem s peknym paklikem dopisu zasla na nasi postu v Sannae a pro nejaky susenky ke kave. Jak jsem uz hlasila na facebooku, pan vedouci posty me privital slovy "Long time no see" a pani za prepazkou si i po trech tydnech pamatovala, ze nechci nalepky z masiny, ale opravdovy znamky. Konecne. I na nasi poste maji kafe zdarma, a pan vedouci se snazil ze zpatecni adresy precist moje jmeno. Pak jsem sla pro susenky, no jestli jsem psala o te pani, co pro nas vyndala jablka z vlastni lednice, tak k ni. Byla cela nadsena, ze me vidi a neco povidala korejsky, myslim, ze je to jedna z tech, co odmitaji vzit na vedomi, ze ne-ro-zu-mi-me, i kdyz na nas mluvi pomalu a nahlas :-D nepomaha. Snazila se mi i prodat juice, co jsem minule chtela a ona nemela :-D Cestou zpatky kolem skoly jsem potkala spoustu holcicek, co znam ze skolni druziny, vesely se tam na nejake prulezky a chtely vysadit nebo sundat a tak vselijak, az prijel skolni bus, do ktereho me nasackovaly a jelo se do druziny :-D
Pani ucitelky me videly rady, to ony vzdycky a jsou moc mile. O jedne z nich, decka ji rikaji Sil sem, jsem uz psala minule. Zrovna jsem ve skolce taky zastihla mnicha, co tam jednou za tyden odpoledne chodi - byl to ten fotograf z vyletu, ktery nam po Kye Im poslal poslal kazde s Irinou nekolik velkych fotek hned den nebo dva pote, takze jsem mela aspon moznost osobne podekovat. Bylo uzasne sledovat, jak si na nej deti dovoluji a jak si s nima umi hrat -takze ted jsem prozmenu fotila ja jeho. Deti mu schovaly boty, takze zustal bez bot na podeste pred druzinou a deti si tam z nej delaly srandu. Tak neuveritelna situace, vezmu-li v uvahu vsechen ten respekt a umerenost, kterou v chovani k mnichum maji ostatni. Ale on jim nebyl nic moc dluzen, potom, co mu botu vratili, s nima hral letadlo a vubec vypadal, ze ho to hrozne bavi.
Kdyz odesel, hrala jsem s holcickama badminton, ani jsem se nemusela snazit je nechat vyhrat, slo to skoro samo. Pak byl cas na svacinu - prekvapil me velky obrad myti rukou, kdy si kazda musi od pumpy na myci stul prinest velky lavor vody, umyt si v nem ruce a pak vodu vylit na travnik. Je to ritual - nesmim si vzit maly lavor, nesmim si umyt ruce pod tekouci vodou - tak dlouho me postrkovali, az jsem to radsi udelala po jejich. Pred jidlem se kratce pomodlili - prici se mi tomu rikat modleni, protoze v tom neni zadny Buh, jen podekovani za to, ze maji dobre jidlo. I kdyz je to svacinka, vetsinou je to nejaka soucast korejskeho jidla - ted jsme meli ryzi s jajang omackou, cinsky styl. Neco, co by urcite chutnalo i Evropanum bez uchylky na korejskou kuchyni. Po jidle asi ve 4 sli bohuzel vsichni studovat do jine budovy, tak jsem odesla zpatky na kopec do skoly, ale zazitky z vesnice fakt natesena, i po ceste jsem fotila vsechno, co mi prislo do cesty, vcetne naseho Hadiho udoli opet.
V sobotu jsem "skipla" telocvik, necitila jsem se dost fit a taky jsem chtela jit na vecerni prochazku po horach, kterou nam slibili ucitele, tak jsem si na ni stradala energii. Byla to klasicka ukazka jejich komunikace s nami, v podstate krome toho, ze jdeme v sobotu odpoledne a v noci se vratime jsme nic nevedely, kam, na jak dlouho, jak s veceri, v kolik, na jaky bus... tak jsme se zaparkovaly s batuzkem a v trekovem v ucitelske mistnosti a cekaly... bylo krasne teplo na slunicku, takze jsem si pred skolou i dala dvacet. Konecne jsme ve tri vyrazili k Tae Hoonovi, kde nasledovala hodina cekani, az vylozi drevo a jeho zena pro nas nachysta jidlo. Pak se nas do korejskeho univerzalniho vozidla nasackovalo 8 - 3 dospeli vpredu, 4 vzadu a jeste Tae Hoonova dcerka a vyjeli jsme smer Jirisan, jen kousicek za Macheon do jednoho z udoli, ktere vedou nahoru na hreben. Autem se da vyjet docela daleko, takze jsme zaparkovali az u zavory, coz nam zkratilo vystup proti ceste od autobudu o dobrou hodinku. Kolem pate jsme vyrazeli nahoru, jeste bylo hezky svetlo, i kdyz ne plne, a bohuzel pribihalo i spousta mraku. Cesta se tahla porad mirne vzhuru, krasne siroka po otevrene strane udoli s vyhledem na vesnice dole. Sli jsme asi dve hodinky a mezitim prisla uplna tma a vysel mesic, ale jak hezky zaril, oci si ze soumraku na tmu privykly a az cca 300 metru pod hreben jsme sli bez svetel. Poslednich 300 metru vystupu na shelter Byeoksoryeong jsou prudke kamenite schody, takze to tu baterku chtelo. Nahore nas cekala zima, ficak, a mraky valici se pres hreben. Konecne jsem poprve vyzkousela moje nove trekove rukavice. Ale netrvalo to dlouho a zapadli jsme do kuchyne shelteru, uzit si pravou korejskou trekovou kulturu :-D Kuchyne byla zaparena, plna lidi varicich na plynovych varicich ramyon, smazicich slaninu, kalicich soju, v trekovych obleccich, na zemi, na plachtach, na stojaka u vysokych plechovych pultu. A plna, ze se nebylo kam hnout, taky sobotni noc je na sheltrech nejrusnejsi.
Zenske postavaly a kecaly a jediny chlap vypravy, Tea Hoon, prinesl vodu a uvaril jidlo pro vsechny. Na miste vareny byl jen ramyon, instantni nudlova polevka, ale jeste jsme meli kimchi, moc dobre, nejake maso, par zelnych listu, my jsme prinesly velikanskou hrusku jako dezert... rozumna vecere. Pak nas cekala ta sama cesta dolu. Mesic byl stridave za mraky, a kdyz vykoukl, bylo to, jako by se rozsvitilo. Nikdo nefotil, nebylo co, jen ja jsem zvedave prohanela D20 na ISO 1600 abych zjistila, co se jeste da vyfotit. Docela dost, ale kvalita mizerna.
Cesta dolu se zdala skoro delsi nez nahoru, a mala byla fakt statecna - ne ze by to vsechno usla, rodice ji poponaseli, ale vubec dobra, ze vydrzela a nevyvadela a nebrecela ani trosku. Kolem desate jsme dorazili k autu a jeste vyhlasili u nejblizsiho potravinoveho obchodu - otevreneho, v sobotu po desate v noci v mistni male vesnici - pauzu na plechovku pivka. Zassssycelo. Byl to pekny maly vyslap, i kdyz jsem se dostala na hreben teprve podruhe, tentokrat jsem z toho krom dobrych nudli do zaludku nic moc nemela, ale jako zazitek toho, co jsou trekujici Korejci ochotni podniknout fakt zajimave.
Ve skole me jeste cekalo prekvapeni v podobe dohasinajici haloween party - prisla za mnou hrozna strasidelna mrtva carodejnice a taky japonsky duch a ochotne se nechali fotit, tak jsem toho vyuzila. Predevsim Eun So jako carodejnice vypadala neuveritelne bubu. Fotky kazi nastaveni fotaku na foceni venku za tmy, nebyla jsem tak pohotova, bohuzel.
V nedeli jsem chtela vyrazit na kratky trek po stezce, ktera vede kolem skoly, nebo za jednou z pamatek v udoli, jeste tam byl klaster a jeden velky tesany Buddha, ktere jsem nevidela. Delsi internetovy pruzkum v korejstine mi rekl, ze ta stezka vede vlastne do toho udoli primo k tomu chramu, tak jsem mohla dat dve mouchy jednou ranou. Sebrala jsem lunchbox od snidane a chvili pred polednem vyrazila na cestu. Pocasi nevypadalo privetive, byly velke mraky a bala jsem se deste, ale prijemnym prekvapenim bylo, ze odpoledne vsechny zmizely a udelalo se krasne jasno.
Nejdriv jsem sla nad nasim udolim po uboci, po stejne stezne, jako jsme sli s Pavlem pred dvema mesici. Vsechny jsem zdravila a vsichni zdravili me a na stezce to bylo jako na Vaclavaku, hrozne moc lidi. Kousek od skoly jsem potkala nase studenty - ne ze by sli na trek, ale meli v ramci nejakeho projektu zpracovat pruzkum o navstevnicich Jirisanu, tak tam zastavovali lidi a ptali se. I me se nakonec vyptali, po velkem povzbuzovani, ze to spolecne nejak v te anglictine zvladneme. Dostala jsem za to krasny korejsky notysek a pokracovala k zajimavym pagodam, kterych jsem si vsimla, uz kdyz jsme tudy sli s Pavlem. Ale ted me zajimalo vic, co to je - vrata o par desitek metru niz byla zavrena, a jinou cestu jsem nenasla, takze si tenhle zahadny chram pridavam na seznam cilu.
Po ceste me zase chytl korejsky zajem a pohostinnost - na uzke stezce po kraji ryzoveho pole me nenechali projit dal, dokud jsem si od nich nevzala kousek jablka, a kdyz jsem k tomu dodala - saghwa, gamsaghamnida (jablko, dekuji), trvali nadsene na tom, ze si musim vzit jeste jedno. Cesta se prehoupla z betonu na lesni a po chvili pres sedlo hor do dalsiho udoli nad Macheonem, zacla klesat zpatky k rece. Mezi sklizenymi ryzovymi policky, stromy s kaki, ktere jsou prave v dobe sberu, jeste stale rostoucimi ohromnymi kimchi salaty. Kdyz uz jsem myslela, ze se cesta sklopi a vyhodi nas dole v udoli, zvedla se a pres nekolik kamenu a skal hezkym lesem vedla dal a pak nas necekane vyhodila primo u hnizda cajoven a obcerstvoven na konci cesty.
Proc pisu nas. V te posledni casti jsem narazila na rodinku, se kterou konverzace presahla zdvorilostni pozdrav. Meli ssebou totiz dceru, Min Soo, petadvacetiletou holcinu s opravdu slusnou anglictinou, takze jsme se zapovidali, hlavne jsme se bavily spolu, ale nekdy prekladala i tatinkovi. Jsou z Busanu, on manazer, ona ma vlasti obchudek s hanboky a dcera dela nekde v administrative. Byla v Cechach, v Praze a v Krumlove, na sve backpacking trip Evropou se sestrou. Takze mluvit bylo o cem. Pozvali me na caj na terasu s vyhledem na hlavni hreben Jirisanu, a kdyz Min Soo vytahla sve lomo LC-A, malem jsem odpadla. Zrovna pred par dny jsem lkala, ze jsem si ten fotak ssebou nevzala, ze mi lomicko chybi a pak tohle :-) vyfotila nam spolecne lomo, tata nas vyfotil D20 a i jejim fotakem a ja jsem pak vyfotila celou rodinu. Jeste jsem dostala ryzovy kolacek, slibila navstevu v Busanu a uz jsem jsem padila nahoru k dalsim cilum, protoze oni si brali taxika zpatky k autu, ktere nechali na zacatku cesty.
Prede mnou byly dva klastery, ktere jsem tipovala asi pul hodiny cesty od vesnice Uitan, kde cesta koncila - Byeksongsa a Seoamjeongsa. Vyslapla jsem si udolim po asfaltce az na rozcesti mezi klastery a jako prvni jsem si vybrala Seoamjeongsu. Bohuzel o ani jednom z nich nic nevim, jak jsou stare a tak, ale oba klastery vypadaji pomerne nove nebo aspon nove dostavovane. Informacni cedule nebyly, nebo aspon ne v anglictine, tak jsem nestudovala a jen koukala.
Tenhle klaster byl pomerne zvlastni. Vysoko vystrceny na svahu tak, ze z nej byl vyhled do dalky a hloubky, nalepeny na skale jak hnizko, behem chvile ve me vyvolal pocit, ze nejsem v Koreji, ale spis v Indii. Hlavni sal byl vytesany ve skale, castecn postaveny z kamennych panelu, plny soch Buddhu, boddhisatvu a dalsich laskavych i hruznych bozstev byl pusobivy, kycovity, hodne jiny nez korejske chramy a plny modlicich se Korejcu, ze skoro nebylo kam slapnout.
Pomalu se blizila pata a cas otocit se ke skole, tak jsem jeste zabehla podivat se na Byeksongsu. Budovy vypadaly nove, krome zvonice, i hlavni sal, ktery nejaky novic prave zaviral, takze jsem se dovnitr ani nepodivala. Ale cesta za hlavnim salem me zavedla jeste vys nahoru nad chram, kde byla stara kamenna pagoda, krasne borovice a vyhledy udolim Chilseong na Jirisan, takze i tenhle chram stal za to. Sebehla jsem dolu k parkovisti a chytla dva rychle stopy tech cca 10 km k Silsangse, takze o teplou veceri jsem neprisla.
Prede mnou nedelni vecer a pak cely predposledni tyden... a to jsem nevedela, co me ceka po probuzeni, ale to az do pristiho blogu :-)
sobota 31. října 2009
A tohle mel byt klidny tyden ve skole...
Posledni dobou toho pisu dost, protoze dohanim resty z doby, kdy jsem porad nekde courala. Takze dneska je sobota posledniho rijna, a jeste pred chvili jsem psala zazitky z doby pred dvema tydny. Myslela jsem, ze tenhle tyden budu moct odbyt tim, ze to bylo jako obvykle, ale vlastne se toho stalo docela dost. A navic, nebavi me psat co se stalo davno, nekdy prijdu zpatky do skoly a mam plnou hlavu toho dne, a hned bych to napsala, ale nemuzu, protoze na me na blogu ceka hromada restu od minule... takze ted snad srovnavam krok a uvidime, jak dlouho to vydrzi.
V pondeli jsme meli schuzku s Hansemem, abychom probrali ten tyden a zjistili, jestli se deje neco, o cem bychom meli vedet. Hansem zacal slovy, ze ted nas cekaji tri normalni standardni vyucovaci tydny, a ze hned zitra, teda v utery, mame misto celeho dne komunitni utery a nejdeme jako se casto chodi pracovat do klastera, ale misto toho se dvakrat rocne jezdi na piknik a to bude zitra. Super!
Farmareni se odpoledne ten den nejak nekonalo, teda decka neco delaly, ale nikdo nam nic nerekl, i kdyz jsme se snazily to zjistit. Kdyz jsme volaly head monkovi, jestli muzeme prijit na pondelni hodinku, tak se moc omlouval, ze ma hrozne prace, a kdyz jsem Hansemovi rekla, ze do vesnice pojedu s nim, tak stejne odjel a ssebou me nevzal. A navic jsme se ten den postili nejen my (asi 5 ucitelu), ale i decka, i kdyz ta jen pres obed. Pred par tydny nekdo z nich o vikendu sel do pocitacovy herny v Inwolu, a to maji zakazane, tak za trest byla cela skola bez obeda. Predchozi sobotu byla prednaska o zdravotnich ucincich pustu, takze to bylo v navaznosti na to docela vhodne :-) I kdyz Hansem odjel beze me, stejne se mi nechtelo cely den zustat bez programu, a tak jsem sla pesky. Sla jsem do Silsangsy, podivat se na velkeho kovoveho buddhu, jestli tam jeste stoji, protoze touhle dobou bocnim vchodem do chramu zrovna sviti slunicko a da se tam sedet, koukat a je tam hezky teplo. Taky jsem ssebou mela fotak a gingka jsou zrovna nejlip zluty, tak jsem se snazila i fotit. O vikendu je tam rusno, ale pres tyden, a hlavne v pondeli, je to fakt hezky tichy misto. Jeste jsem v obchudku po ceste vykoupila zasoby sojoveho mlika pro Irinu, protoze i kdyz ucitele se posti uplne, jen o vode a caji, my se postime o kafi, juice a sojovem mliku. Mozna to neni uplne fer, ale delame to tak, jak nam to vyhovuje, a to je asi v poradku.
V utery rano jsme mely cas sotva na rychlou snidani, protoze jidlo se dava od 7.30 a uz 7.50 jsme autem odjizdeli dolu kopcem zase k Silsangse. Vedely jsme, kam jedeme na vylet, a jinak nic. Jo a ze si mame vzit vodu na piti a maly darek pro jednoho mnicha, idealne rucne delany. Dole u Silsangsy cekal autobus, velky tranzit, spousta mnichu (asi 20) vcetne head monka a dalsi lide z komunity, z materske skoly, skolni druziny, kucharka s klastera a tak dale... celkem jsme obsadili autobus i tranzit, a vyjeli. Autobus byl zajimavy - korejsky party autobus. To znamena ze v zadni casti byla sedadla usporadana jen podel sten tak, ze lide koukali do ulicku, ve ktere stal konferencni stolek. Take svetla byla ruzne neonova a diodova, a jak jsme zjistili cestou zpatky, autobus mel i pripojku na zesilovac kytary a mikrofon na takovem dratku podel stropu, ze se dal snadno posilat po celem autobusu dozadu. Cestou tam se neparilo. Jen jsme jednou zastavili a tam probehlo losovani paru. Cilem bylo kazdemu urcit jednoho mnicha, se kterym stravi ten den, aby se lide mezi sebou trochu promichali. Ja jsem si vylosovala takoveho placheho novice, jmeno si bohuzel nepamatuju. Anglictinu mel hodne zakladni, nektere veci jsme si nedokazali vysvetlit ani rukama nohama, ale zjistsila jsem, ze je v chramu od brezna, tj jeho prvni rok. Vydrzeli jsme se bavit az do prijezdu do Naejangsy, ale tam jsme se nejak rozbehli mezi ostatni lidi a mozna jsme si trochu oba oddechli. Musim teda poznamenat, jak to misto bylo narvane autobusy a lidmi. Primo neuveritelne! Parkoviste plna, po hlavni ceste smerem k chramu valici se davy... a to byl vsedni den. Holt Naejangsa je slavna podzimnimi barvami, zajimalo by me, jak to tuu vypada v jine rocni dobe.
Naejangsa je buddhisticky chram v narodnim parku Naejangsan. Ty hory nejsou vysoke, kolem 800 metru a jsou usporadane, podle pruvodce, to tvaru amfiteatru, jakoby do pulkruhu. Hlavni a vyhlaseny trek se chodi po hrebeni, z jedne strany na druhou, ale je tam i spousta kratsich prochazek. My jsme byly informovane, ze se jde "hiking", ale nakonec nase jedine hiking bylo z parkoviste k chramu a zpatky. Ono to neni tak blizko, mozna 3 kilometry, ale hezky po rovince podel ricky po dlazdene ceste nebo alternativne na druhe strane ricky lesem. Ten chram ma pomerne zmatenou historii prestaveb a stehovani (protoze jsou to drevene stavby na kamenne podezvicce, neni to stehovani az tak neobvykle) a na soucasnem miste stoji od roku 1938. Ale to bych nikdy nepoznala, vypada stejne krasne, jako mnohe chramy tisic let stare. Za branou jsou schody a velke prostranstvi obklopene horami a v nem nekolik chramu s hlavni halou a velkou stupou. Bylo pod mrakem, ale chvilema vykouklo slunicko, tak se mi jeden takovy moment podarilo ulovit. Hlavni sal je zvenku ladeny do modra, moc prijemne misto. Tam jsme i dosli zbytekl vypravy a head monka, ktery fotil. Vsechno, trikrat, poradnou zrcadlovkou. Fotil i nas s Irinou a potom jiny mnich Irini a me s head monkem. Kdyz jsme dorazili do chramu, nekteri ostatni se uz obraceli na cestu zpatky. I tak se mi podarilo si ukrast dost casu a v klidu si misto projit.
Jeste abych vysvetlila, proc jsme dorazili tak pozde. Po vystoupeni z autobusu jsem ztratila "sveho" mnicha a sla s Irinou smer chram, kdyz nas oslovil jeden jiny z novicu se slovy: "What are you guys actually doing here?", nacoz mu Irina rekla, ze mluvi docela dobre anglicky.Behem chvile jsme zjistili ze je American, jmenuje se Ritch, je z New York City, je mnich od jara, je mu 26 a na Havaji se dostal k budhismu, hodne ho to oslovila a rozhodl se stat se mnichem. A v Koreji proto, ze jeho rodice jsou korejsti emigranti. Tata mu zemrel, kdyz byl docela mladej, a s mamou moc korejsky nemluvi, on se uz narodil v USA, ale porad trochu jo a tak se tady v Koreji znovu uci. Uzasna prilezitost popovidat si s nekym naseho veku, kdo mluvi anglicky a zodpovi nam vsechny nase otazky. Ptali jsme se na vsechno mozne, zaroven jeho zajimalo, co delaji dve bile holky v autobuse korejskych mnichu, takze jsme si prekotne vymenovali povidani... Teda, pro me bylo Ritchovo povidani o tom, jak pred tim, nez ti oholi hlavu a stanes se mnichem, tak te zavrou na 3 dny s obrazem Buddhy a smis jen na zachod a trikrat denne najist, fakt fascinujici. A jeste vic jeho slovnik, protoze korejsky asi mluvi jako mnich, ale anglicky mluvi jako kluk z ulice... obcas i sproste, trochu. Rikal, ze se pri koukani na obraz malem zvencnul, ale ze i pak chtel se stat mnichem a porad to mysli vazne. Byt mnichem v buddhismu, jestli to chapu dobre, neni dana vec. Stava se clovek mnichem na celej zivot, ale pokud jim byt nechce, nemusi. Neni tam takovy slib jako v krestanstvi, ale je to kazdodenni rozhodovani, jestli je to neco, co chce. Jeden z lidi, co pracuji v klastere, byl mnichem 2 roky. Ted se stara o areal, ale jinak ma normalni zivot. Nevadi.
Pote, co jsme si prosli chram jsme pokracovali cestou zpet ve foceni a rozhovoru, az jsme dosli na takovou primovou loucku oddelenou od cesty radou stromu. Byl cas na obed. Myslely jsme, ze budeme jist v klastere, protoze nam rekli, ze si mame vzit jen vodu, ale tady vsichni vytahli lunchboxy, vylozili doprostred a zaclo se jist. Ryze, kimchi, jine nakladane zeleniny, par roli kimbapu, vajickove knedlicky... nakonec se dve darmozroutky v tom mnozstvi jidla pohodlne ztratily a nikdo nemel malo. Posedeli jsme na slunicku asi hodinu a pak se vydali zpatky k busu. Opet jsem si povidala s Ritchem (jeho mnisske jmeno si nepamatuju), kdyz me upozornil, jak na nas lidi koukaji. Ono je docela nevhodne aby se novic bavil s holkou, hlasite, na verejnosti a jeste s bilou a anglicky. Koukali :-D
Myslela jsem, ze je uz cas jet domu, kdyz jsme nastoupili do busu, ale jen jsme popojeli asi pul hodinky na druhou stranu Naejangsanu, do klastera Baegyangsa. Tenhle je narozdil od predchoziho opravdu stary 1400 let, ale na pohled by nasinec rozdil nepoznal. Cestou ke klasteru jsme se stavili v muzeu, ktere shromazduje nektere cennejsi kousky z vlastnictvi chramu a posedeli pred prosklenou stenou, ktera nabizi uzasny vyhled na vrchol hory nad chramem. Jak kycova nemecka obrazova tapeta. Cestou ke chramu jsme si povidaly s ucitelkou ze skolni druziny - nema anglictinu nic moc, ale statecne se snazi a byla 14x v Indii. Nevim, kolik ji je, tipuju ke 40, ale je svobodna, cakla a asi mela pekne sileny mladi, zda se, a teprve v tomhle veku se prijela sem do Sannae do komunity trochu usadit a vest klidny zivot. Moc se tesi, az otevrou hranice se Severni Korejou, protoze nebude muset do zahranici litat, ale bude moct jezdit pres Sever vlakem a tim padem bude vsechno mnohem bliz :-)
Chram jsme prochazely s ni, takze jsme dostali i nejake komentare k vyznamu budov. Hlavne nas upozornila v jednom z bocnich chramu na obraz byvaleho prezidenta, co tam stal v koutku s nejakymi dekoracemi. V den, kdyz jsem prijela do Koreje, v pulce srpna, byla prave smrt byvaleho prezidenta udalost cislo jedna. Narozdil od toho soucasneho byl velmi oblibeny. Nic vic jsem o tom nevedela. Ted uz od ni vim, ze to byla sebevrazda, ale proc, to nikdo poradne nechape. Skocil z te vysoke skaly nad chramem.
Na cestu zpatky k busu jsme se otocily hodne pozde a musely jsme spechat, ale cestou jsme videly cast nasi vypravy, jak sedi u jedne jidelny a nechava si od jineho mnicha nosit jidlo. Zavolali nas, tak jsme prisedly a uzdibovaly z jejich, cele nervozni ze jdeme pozde. Krome mistniho mnicha tam sedel i jeden dalsi, ze Silsangsy, ktery stoji za zminku. Ten, co jsem s nim rozvazela darky na Chuseok. Nejak prisla rec na Indii, tak rikal, ze tam byl, pred 10 lety. Na dotaz, co tam delal, rikal, ze kouril travu. A ze travu kouri rad, ale ted nemuze, protoze je mnich. A u toho bastil pajeon, takovou tu korejskou placku s kalamarama, tak se ptam, jestli jako kalamary nevadi, kdyz je vegetarian. Odpovedel: "I like doing bad things." No, to jsou teda mnisi, fakt :-) Sedeli jsme tam skoro hodinu a nikomu dalsimu to evidentne nevadilo, ze je tak pozde. Kdyz nas sedm, co zustalo pozadu, dorazilo k busu, bylo hodinu po srazu a vsichni uz sedeli na mistech. Nikdo nic nerekl, byli uplne v klidu, proste zaklapli dvere a jelo se. Ted prisla ke slovu party funkce autobusu - Tae Jun vytahl kytaru, napojil na zesilovac, rozdal texty pisnicek, poslal dozadu mikrofon a rozjelo se zpivani a hrani. Bylo to dost ohulene, bolela me hlava z toho, a tak misto toho, abych si to uzila, vypnula jsem prijem a usnula. Vzbudila jsem se prave, kdyz ten mnich, co rad dela spatnosti, zpival na mikrofon :-)
Vypadalo to, ze kvuli nasemu pozdnimu prichodu prosvihneme veceri ve skole, ktera je v sest, nahle ale autobus sjel z dalnice, zastavil u restauracky a tam uz cekalo pripravenych a jidlem nalozenych 5 stolu s vrouci polivkou a spoustou priloh. Prima prekvapeni. Cela komunita sedla ke stolum, v tradicni korejske rychlosti cca 20 minut sklidila vsechno do zaludku a za chvilinku jsme uz parkovali pred Silsangsou. Hura slava vyletu. Bylo to dost jine, nez jsem cekala, myslela jsem, ze se protahneme v horach, ale misto toho jsem dostala poradnou davku kulturniho soku zjistenim, ze ty mnisi jsou vlastne docela lidi :-) A kdyz jsme po vystoupeni z autobusu davala darek "svemu" mnichovi (notysek se silenym konem od Tony z Fleru), tak se tvaril taky docela lidsky rozpacite.
Ve stredu nas cekala rozluckova vecere s Jun Sungem, kucharem. Ale jeste pred tim, nez se k tomu dostanu, bych zminila lahudkovou hodinu farmareni ve stredu odpoledne. Sli jsme par minut od skoly na nove pole, ktere skola ma, ktere vzniklo v ramci pripravy parcel pro ekodomky v okoli, a 2 hodiny jsme z pole vybirali kameny. Kameny jsme vyhazovali na kraj pole k ceste, kde z nich bylo udelane takove mensi hrazeni. Nejdriv to vypadalo jako nesmyslna prace, ale po dvou hodinach prace asi 7 lidi bylo pole evidentne hladsi a okraje pole evidetne zretelnejsi, takze to asi k necemu bylo. A bylo takove vedro, peklo slunicko, ze jsem 28. rijna pracovala jen v tilku a bala se, ze si spalim ramena. Dneska je 3. listopadu, venku mrzne a ja tomu nemuzu skoro verit, kdyz to pisu. Ten samy den nam do ucitelske mistnosti instalovali kamna - doprostred mistnosti, trubku pod stropem k oknu a tudy dirou vyvedeny komin ven. Netusila jsem, ze budu tak brzo kamna zoufale oblezat, bych se trochu zahrala. (Pauza na zahrati a oblezani kamen) Tak ted k te veceri s Jun Sungem. Byl to jeden z nejmilejsich ucitelu tady. Nejstrasi, je mu 52, a psala jsem o nem v tom prispevku Demon alkohol. Mluvil na nas, kdyz bylo neco zajimavyho k jidlu, tak nas upozornil, bral nas do mesta na nakup a vubec byl docela starostlivej. A staral se o skolniho psa, Kaul, musim ji nekdy vyfotit. Jun Sung nemluvi moc dobre anglicky, ale je trpelivej a dokaze toho rict docela dost. Jedinou nevyhodu ma delsi rozhovor s nim - stoci se na jeho viru. Je clenem sekty Daum - veri, ze cesta ke spokojeny a cisty mysli je skrz jeji vyprazdneni od minulosti. Tj clovek by mel zapomenout a vymazat vzpominky. Kdyz jsem o tom trochu cetla, tak spis jen jakykoliv emoce, svazany se vzpominkama, fakt by si mel zapamatovat. Jun Sung s oblibou rika, ze Jezis, Buddha a Allah jsou jedno a to same, a ze meditace, prace, chozeni po horach, vsechno je to same, vsechno muze byt meditace. Kdyz jsem sedela v Itaewonu na lavicce, tak mi jedna pani dala letak, a meditacni centrum u Dajeonu, kam Jun Sung jezdi, miva o vikendu az 700 lidi. Jun Sung tam uz driv pul roku zil, pracoval a meditoval, a ted se tam po roce a neco v Jakeun Hakgyo rozhodl vratit.
Puvodne nam Hansem rekl, ze v st vecer bude party, tak jsme cekaly s Irinou, co bude. Kdyz nic nebylo ani v 6.15, tj po dobe vecere, proste jsme se sly najist. Kdyz jsem se vratili do ucitelske mistnosti, ucitele tam uz cekali a rikali, ze sup sup jedeme na tu veceri. No po asi 20 minutach rozpacitosti, rozhodovani a cekani jsme udelaly rychle ohen doma v kamnech, aby v noci nebylo zima a jeli na druhou veceri. A stalo to za to. Jeli jsme do Beamsagolu, asi 15 minut od nasi vesnice, na "bastu z hor". Cely stul byl pokrytu mistickami s prilohami, uprostred byl velky pajeon, nejlepsi, co jsem zatim jedla, velka misa s horkym kimchi s rybickami a taky vyborna houbova polevka s muslema. Vsechno na stole krome arasidu (ktere se v Koreji pestuji, ale vozi prevazne z Ciny) bylo korejske a vsechno krome rybicek vypestovane v okoli, nebo posbirane v horach, V hodne mistickach byla ruzne ochucena nalozena nebo dusena bylinkova zelenina, proste listy. Vypadalo to vsechno stejne, ale chutnalo to kazde jinak a polivka s houbama byla primo vytecna. Takze i druhe vecere se do me veslo hodne. Pak jsme se sebrali, rychle, jak uz to Korejci delaji, a jeli do Sannae na pivo.
Zapadli jsme do nenapadne budovy vedle posty, ktere jsem si pres den skoro ani nevsimla, ale ted zarila velkym neonem HOF, kterym se oznacuji v Koreji pivni mista. Dostali jsme krupky, veeelkej korbel piva a povidali a jedli, priobjednali rybicky, kalamary a dalsi korbel... ucitelum trocha piva pomohla se rozpovidat, takze to byl docela prijemny vecer, jen Jun Sung byl bud tichy, nebo se zbytecne moc smal, asi mu nebylo zrovna lehko. Vydrzeli jsme do jedenacti, coz je zatim s ucitely rekord. Pak jsem se musela vloupat do ucitelske mistnosti, protoze ji celou zamkli, abych se dostala na skype, jak jsem slibila. Dvere za kopirkou z nejakeho duvodu nezamykaji, ale je to prekazkova draha.
Rano na shromazdeni se Jun Sung rozloucil i s detma, a pak se vyparil, bez zamavani, bez slibene fotky. No pry jeste dorazi na navstevu, tak uvidime. Chudak Kaul z toho byla uplne rozhozena, ma akorat cerstve male stenatko a do toho tohle, stekala nekolik veceru. Dopsala jsem jen do stredy, ale protoze i dalsi dny se dely veci zaznamenani hodne, udelam holt z tohohle tydne zaznamy dva. Tak zatim.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
